vstupni

Pátý kritický dopis Vltavanům

Motto: Lukáš Hurník Volkovi v únoru 2009: "…měl byste nechat na nás, jakým způsobem s nimi [= Volkovými kritickými připomínkami] budeme pracovat…"

Vážení!

Před 2 lety, dne 16. 12. 2008, jsem poslal „Vedení stanice Vltava“ a „Vedení redakce vážné hudby“ kritický dopis. V maximální loajálnosti jsem ho adresoval jenom třem vedoucím pracovníkům hudebního vysílání této stanice, abych jim dal možnost napravit věci v tichosti, bez velkého pokřiku. Leč odpovědí bylo zdeúřední bagatelizování mé kritiky a valné většiny mých připomínek. (Je to stručně popsáno v úvodu 4. kritického dopisu.) Z toho důvodu už nepíši mrtvému brouku L. Hurníkovi, který mi v únoru 2009 k mým třem dopisům napsal tónem funkcionářského povýšence: „Pokud si opravdu přejete, aby jejich dopad byl pozitivní, měl byste nechat na nás, jakým způsobem s nimi budeme pracovat.“ Vyjádření jak odkoukané od praktik krajských sekretariátů KSČ! Ve své přímo zduřené dotčenosti si LH ani nevšiml, že v žádném z mých dopisů nestálo ani slovo o tom, jak má s mou kritikou pracovat… Jeho citovaný výrok je dokonalou ukázkou myšlení a jednání nebezpečně sebeokouzleného funkcionářského ega. Doporučte mu prosím k přečtení aspoň novou stať G. Weiraucha ve Spiegel-on-line ze 17. 12. 2010 Narzisstische Hochschulchefs - Die Uni, das bin ich! Dočte se v ní o takových, jako je on sám – skoro se chce říct, že autor snad Hurníka zná - a jak mohou být pro chod institucí nebezpeční. Platí o nich např. Wenn eine Idee nicht von Ihnen ist, kann sie so gut gar nicht sein.

Maje mnoho jiné práce nechal jsem dotčené vltavské Veličenstvo a jeho pověřence déle než rok bez dalších komentářů, a ono během té doby skutečně předvedlo, jak si to své "měl byste nechat na nás, jakým způsobem s nimi budeme pracovat" představuje a do jaké míry je schopno s kritickými připomínkami odborníka kategorie vysokoškolského učitele zacházet. Pokud se něco zlepšilo, pak z 90 procent jen ve výkonech několika mladých sil. Co zaráží nejvíc, je Hurníkovo ignorování skutečnosti, že Ivan Ruml, trapně na Vltavě přežívající komunistická atrapa z let normalizace, už v řadě případů a ve značném rozsahu porušil Kodex Českého rozhlasu (viz údaje v mých předchozích kritických dopisech). Navíc se jako neschopný redaktor opakovaně uchyluje k plagiátorství (viz 4. kritický dopis). Hurník o tom z mých dopisů ví – a ignoruje to. A nejen on, stejně tak si počíná i pan René Zavoral, „ředitel odboru komunikací a vnějších vztahů Čro“, kterému jsem své kritické dopisy rovněž poslal, ale tento oficiální rozhlasový komunikant má zřejmě poruchu na přijímači a vysílači. Nebo jako nadúředník jen tak s každým nekomunikuje a Rumlovo porušování Kodexu Českého rozhlasu mu je zřejmě lhostejné. Takže když dotčené vltavské Veličenstvo kritizujícímu posluchači napíše, „…měl byste nechat na nás, jakým způsobem s nimi [=Vašimi kritickými připomínkami] budeme pracovat…“, tak to znamená, že se v jeho hájemství nic napravovat nebude. Nad děsivými pořady inteligenčně a profesně podřadného R. Broma, nad plagiáty I. Rumla, nad informační prázdnotou plynně žvatlající, nedovzdělané a přitom sebeokouzlené W. Dobrovské, nad podřadnými multiplikačními výkony hudebně zcela nevzdělané J. Novotné ad. se bude nadále rozprostírat ochranná ruka páně Hurníkova. Možných příčin tohoto jeho ne-vedení je ovšem více: je např. možné, že ty křiklavé profesionální lapsy některých jeho podřízených není Jeho Trapné Vltavské Veličenstvo vůbec schopno jako lapsy rozpoznat, případně mu je podřadná kvalita jimi produkovaných a vysílaných textů lhostejná. (Rád bych věděl, co si o tom myslí ta kvalifikovaná a dobře pracující část Vltavanů…)

Velice smutné ovšem je, že do stop trapného hurníkovského superega vstupuje – s náznaky ochotné podřízenosti jedním směrem a projevy nadřazenosti druhým směrem – i dr. P. Veber. Toho je škoda, jeho příchod do redakce se jevil jako jednoznačný přínos a jeho vlastní příspěvky jsou po textové stránce většinou dobré až velmi dobré. Talent pro specifika rozhlasové práce však dosud – alespoň posuzováno z vnějšího pohledu posluchače – předvádí hlavně ve volbě témat svých příspěvků. I to je samozřejmě dobré, ale v práci s mikrofonem PV zatím opravdu prvotřídním "rozhlasákem" není. Působí trochu zakřiknutě, v projevu se mu nedostává ani potřebné míry osobitosti (na Vltavě srovnej např. s Ryjáčkem, mladým Babkou, Hazdrovou-Kopeckou aj.), je značně neosobně "zdeúřední". A v jednom selhává PV bohužel zásadně, a to jako vedoucí redakce, tj. jako profesionál s právem a povinností rozhodovací. Navlečen do konvenčního oblečku tzv. slušného člověka současné české normy se očividně nechce s nikým – ani se sobě podřízenou profesní podřadností - dostávat do konfliktu. Jako povahu a volbu pro osobní pohyb po světě to lze samozřejmě pochopit, ale počíná-li si ve funkci vedoucího redakce jako ukázkové "holoplíště nestatečné", pak si mj. neuvědomuje, že trpěním, či dokonce hájením neschopných a na vysílacím provozu jen parazitujících hlupáků a lenochů ve skutečnosti těžce poškozuje posluchačskou obec Vltavy, jakož i ty schopné a zodpovědné pracovníky rozhlasu. A navíc tím de facto významně přispívá k dehonestaci celého oboru hudebních vědců a publicistů. Jakým právem tak, pane kolego Vebře, činíte? Právem slabošské „laskavosti“? Právem party? Právem „nás, co spolu v rozhlase mluvíme“? Právem ohledů k podřadnosti, která si navíc leckdy počíná i výbojně a na Vltavě loktaří nadále tak odpudivě, jak si to navykla za doby komunistické normalizace? (Viz Vám podřízený Ruml: „S p. Volkem se bavit nebudu, protože s ním pohrdám“)

Trapná komika se odehrála v posledních měsících, když dr. Veber přece jen musel s Volkem - volky nevolky - vstoupit v určitý kontakt. Nějaký Vltavan totiž musel Volkovi potvrdit obdržení jeho 4. kritického dopisu. Hurníkovým pověřencem Vebrem zvolené řešení takové povinnosti stojí ovšem za komentář. Svou povinnost veřejnoprávního pracovníka pojal s maximálním – ba přímo hygienickým – odstupem, čímž stanul v bratrském sousedství (na věčné časy?) s hloupým komunistickým residuem Rumlem a jeho heslem „S p. Volkem se bavit nebudu…" Vebrem podepsaná emailová potvrzenka z 28. 6. 2010 byla stručná: „Vážený pane, potvrzuji příjem Vašeho e-mailu z 21. června t.r. Podněty v něm obsaženými se zabýváme. S pozdravem P. Veber, Český rozhlas". Na můj další email s názvem Flašinet Wandy Dobrovské reagoval ještě stručněji: „Vážený pane, potvrzuji příjem Vašeho dalšího e-mailu. S pozdravem P. Veber, Český rozhlas". - Kvantifikující bilance: za můj 4. kritický dopis v rozsahu 9818 slov mne pracovník rozhlasové podatelny Veber odměnil 22 slovy, za podstatně kratší Flašinet WD snížil týž PV rozsah své stvrzenky na 13 slov. Učinil tak právem, protože kdyby připojil to, co o mém předchozím emailu napsal ve své předchozí stvrzence, tj. „Podněty v něm obsaženými se zabýváme", byl by zřejmě lhal, a to on přeci nechce…

Nad oněmi stvrzenkami mne napadlo, jestli toho dr. Vebra, který neumí být vedoucím redaktorem, nepřeložilo Jeho Vltavské Veličenstvo LH do podatelny. Pak jsem však při natáčení svých Matiné o anglické hudbě dostal k podpisu smlouvu, kterou za Český rozhlas signoval Petr Veber a já pochopil, že a) nadúředník v hudbě dr. Petr Veber je i nadále vedoucím oddělení vážné hudby (v němž nic nerediguje) a v podatelně tudíž jen zaskakoval, a že b) v této nadúřednické funkci s velkou chutí „sejmul“ kritika Volka tím, že mu jako autorovi přiřknul za jedno Matiné honorář pouhých 1000 korun hrubého. (Sám mi kdysi řekl, že se Matiné honoruje 1500,- korunami). Tisícíkorunou honoroval nadúředník Veber můj text, zapůjčení v zahraničí zakoupených drahých CD (rozhlas k onomu pořadu potřebné nahrávky neměl), cestování do rozhlasového studia a načtení textu (spolu s přetáčením hudby) v čtyřhodinové frekvenci, což s dobou potřebnou na vytvoření takového Matiné (ve Volkově pojetí) dává hodinovou mzdu ve výši cca 30 korun. Jak sladce chutná taková msta holoplíštěte nestatečného na kritizujícím starci, že ano, pane Vebře !? Pochvala Jeho Vltavského Veličenstva Vás nemine a ještě jste ušetřil na pěkné výplaty Bromovi, Rumlovi, na honoráře za skvělá, vždy přínosná a o hudbě nikdy nic neříkající Matiné Jiřího Hlaváče, Ronda pí Jar. Novotné atd. Prostě třída ! Dr. Petr Veber - dnes už jako charakteristický představitel generace, doby a mentality většinového Česka v roce 2010! –

Tak ale teď do další – zcela neplacené – práce v zájmu hudby a posluchačů Vltavy. Dokladů o trapných profesionálních nedostatcích v některých pořadech redakce vážné hudby stanice Vltava je tolik, že z nich dnes pro 5. dopis vybereme jenom lahůdky jediného pořadu, a to ranního Rondo. Je sice dobře vymyšlen, má plné oprávnění na svou existenci, ale autorsky je (Petrem Vebrem?) obsazován většinou lidmi silně či zcela nekompetentními (Brom, J. Novotná, baronka WD ad.). Brom je stabilně a po léta tak špatný, že už jen když uslyším jeho hlas a jeho klopýtavou dikci, mám okamžitě chuť přepnout. A ta jeho hrůzná čeština ! Tato na Vltavě se upelešivší bytost je prostě rozhlasová škodná, která nezná správný význam ani mnoha českých slov, natož pak cizích ! Jen z ryze profesionálních důvodů jsem dokázal pár jeho Rond přece jen - aspoň na chvíli - přetrpět.

Posluchače často jímá hrůza už při četbě názvů jeho Rond ! On totiž neumí své pořady ani správně nazvat! A Hurníkovi Vltavani mu ty jeho patvary bezmyšlenkovitě otiskují i v Týdeníku Rozhlas a v programu ČR na internetu! Nikdo se nad tím ani nepozastaví, a to prý jde o nejkulturnější rozhlasovou stanici ! Příklad: Bromovo Rondo 1. 7. 2010 neslo název „Operní árie a písně Barbory Poláškové.“ Přitom však nešlo o árie a písně nějaké skladatelky Poláškové, ale o árie a písně v provedení Poláškové… Totéž se opakovalo v Bromově Rondu 5. 7. 2010: Bulharské interpretační umění. „Národní písně Vesseliny Kasarové.“ Cožpak to jsou „písně Kasarové“, Vltavani!? Ty přece existovaly dávno před ní, nahrávka je pouze nabízí v jejím podání ! Není v tom trochu rozdíleček? Nebo ten už je pod prahem Vaší rozlišovací schopnosti?

V Bromově Rondu 19. 7. jsem dále zaznamenal řadu hrůz typu „kvapně tepající tempo", nebo: interpreti „naplnili vcelku přesně barokní podobu hudby" atd. A zase opakoval své tradiční lapsy ve výslovnosti cizích slov, a to včetně názvu proslulého Vivaldiho cyklu – „stadžiony".

Na závěr Ronda 13. 9. s názvem Trio Isabelle Faustová (housle), Teunis van der Zwart (lesní roh) a Alexander Melnikov (klavír) hrají Brahmse uděloval kritik Brom klíče „tomuto náročnému provedení" … Nejryzejší bromovská perla tohoto pořadu se pak týkala provedení houslové sonáty Brahmsovy, k čemuž B. posluchačům sdělil, že klavír „hraje v temperovaném ladění" a houslistka „v přirozeném ladění". Takže každý hrál v jiném ladění, Mistře Rafaeli? Ale to by byl místy docela pěkný malér… - Co tomu Vltavani hurníkovské éry říkáte?

V Rondu 20. 9. 10 Romansy ruských skladatelů. Zpívá Kaia Urbsová a na kytaru hraje Heiki Mätlik B. především nepodal ani elementární informaci o tom, co je ruský romans. Zato i tentokrát češtinářsky perlil: „není to nejdůležitější informace z [!] příslušné nahrávky" (myslel asi z bukletu), „duo jde rovnoměrně jako ruku v ruce" (nádhera, uznejte!). Čtyřikrát – jsme přeci v Rondu - vyslovil božský Rafael v tomto pořadu jméno vydavatelské firmy Harmonia mundi, vždy ovšem chybně, s krátkým „i“, což ostatně dělá po léta a nikdo ho na jeho rozhlasovém pracovišti – které očividně není redakcí, protože v redakci se rediguje a koriguje - neopraví… (Všichni to asi nechávají na superšéfovi Hurníkovi, který si možná i vůči nim vyhrazuje, že on ví vždy nejlépe „jak“. ) Když pak češtinářsky a odborně chybná Bromova exhibice skončila, pořad odhlašující moderátorka vyslovila správně „mundý“.

20. 12. jsem si zase jednou poslechl BromovoRondo:Hudba pro housle a zpěv J. S. Bacha. Účinkují Hilary Hahnová, Christine Schäferová, Matthias Goerne a Mnichovský komorní orchestr, řídí Alexander Liebreich. Představovalo přehlídku obvyklých Bromových chyb. To, co zmatečně označil jako Hudbu pro housle a zpěv, byly ve skutečnosti části kantát, v nichž hrál samozřejmě i orchestr. Po neobratném řešení začátku programu nešetřil Brom ve svém ničení češtiny ani trochu:

„…Tím nejdůležitějším ohledem je obsazení…“

„…výběr sledoval obsazení s houslemi“,

„…soprán je odevzdán obsahu, který interpretuje…“

„…zazní důkaz předchozího hodnocení…“

Jiný aspekt Bromovy nedostatečné odborné kvalifikace: redaktor, jemuž stanice Vltava zadávala už i komentování přenosu Novoročního koncertu z Vídně, (výsledek byl děsivý), a jindy ho vyslala do ciziny, kde dělal – ostudným způsobem – německojazyčný rozhovor s jedním dirigentem, podal v tomto pořadu další doklad své ubohé znalosti němčiny, když název Bachovy árie Angenehmer Zephyrus přeložil jako „Příjemnější Zephyrus.“ Vždy poučeně se tvářící Hurníkův chráněnec evidentně neumí v němčině ani rozlišit pozitiv a komparativ a textu Bachovy árie pak evidentně nemůže rozumět, protože v něm se nic neporovnává...

Třetí aspekt Bromových nedostatků, předvedených v rámci jednoho pořadu, dokládá fakt, že vůbec nekomentoval dosti nevhodný způsob provedení Bachova dueta z chrámové kantáty Wann kommst du, mein Heil?, které je na posuzovaném CD pěvci chápáno zcela neduchovně, zvl. Goerne zpívá svůj part jako kdyby šlo o dojednání milostné schůzky, něco jako romantické „kdy přijdeš, miláčku…“ -

V Rondech ovšem „neperlí“ jen božský Rafael. Jako o závod s ním v tomto směru soutěží externí multiplikátorka Jarmila Novotná, a to počínaje už názvy svých Rond. Její nejparádnější případ z poslední doby: Michael Gielen uvádí Nelsonovu mši a Symfonii S vířením kotlů Josepha Haydna. To je skutečně intelektuální lahůdka srovnatelná s Bromovým rozdílným laděním nástrojů v rámci jedné skladby. Multiplikátorka Jarmila Novotná, která může v polovzdělaneckém sebeokouzlení soutěžit i s WD, očividně netuší, že německé „Nelson-Messe“ je pouhá přezdívka, vzniklá mezi rakouskými hudebníky k připomenutí té Haydnovy mše, jejíhož provedení se jednou zúčastnil tehdy nekonečně obdivovaný anglický admirál Nelson. Takovou či onakou přezdívku dostala ovšem téměř každá z Haydnových mší, takže známe jeho Nikolaimesse, Theresienmesse, Paukenmesse, Cecilienmesse atd. Podle typicky hurníkovské kritičky Novotné bychom teď asi měli říkat „Cecilčina mše“, „Mikulášova mše“ apod. V případě Beethovenových sonát bychom měli – podle hurníkovské školy Jarmily Novotné, propagované i Týdeníkem Rozhlas - mluvit o „Valdštejnově sonátě" apod.

S další bídou tohoto pořadu neznalkyně Novotné už nemám sílu se obírat, ale neupřu si tu škodolibost, abych Jeho Trapnému Vltavskému Veličenstvu nepoložil k nohám aspoň jeden tuplovaně inteligentní výrok jmenované Novotné ze závěru jejího Ronda: uvedené „provedení Nelsonovy mše“ prý „nedá potěchu“?

Jenomže problémem nás posluchačů je, že žádný, ale opravdu žádný pořad multiplikátorky Jarmily Novotné „nedává potěchu“ nám. To její takřka mechanické opisování z literatury (a z Grove´s Dictionary), apriori znemožňující jejím textům dodat charakter rozhlasové povahy, viz její výrobky pro pořad Trylek, kdy o něčem jiném je její text a o něčem jiném poté vysílaná hudba ! Ale o tom zase až jindy.

V souvislosti s pořadem Rondo teď „do třetice všeho špatného" – pořady baronky Wandy. O tom, jak v něm zazářila 22. 10. 2010 svým pořadem Lyranten – Popmusik zu Haydns Zeiten“, už víte z mého textu Flašinet WD. Ale zaskvěla se i jindy. Tak třeba 30. 7. 2010 dala svému půlhodinovému Rondu název příznačně velkohubý: Rakouská nová hudba. V jeho rámci však dle svého zvyku neřekla o vysílaných skladbách nic než tuto bromovsky a češtinářsky chybnou podřadnost: „Každá má osobitý úhel pohledu na rakouskou hudbu." Každá skladba má jiný pohled na rakouskou hudbu!? Tohle vysílá Hurníkova Vltava v tzv. kritickém pořadu! Pak ještě tato echt hurníkovská hudební kritička posluchačům moudře řekla, že „neškodí takovou hudbu vyslechnout…" – Po odeznění takto myšlenkově bohatého Ronda se ukázalo, že žvatlání WD je do té míry nakažlivé, že obvykle výborný moderátor V. Babka její pořad odhlásil přímo wandovsky: „Rakouskou hudbu připravila a v Rondu uvedla WD."

Pokud se nemůžete Wandiných Rondových perel nabažit, mohl bych snadno přihazovat další. Hodně jich už poskytla Ronda o nahrávkách Schiffových. Jedno takové Rondo z 3. 9. mělo velice věcný název J. S. Bach: Partity BWV 825-830. Hraje András Schiff. O interpretovaných skladbách v něm řekla s originalitou sobě vlastní: "Úchvatně nám znějí i dnes." Jinak nic. A o Schiffovi tentokrát neříkala, že „má tvrdý úhoz“ (jako 22. 2. 2008, viz můj 1. kritický dopis), ale opět „ujela", tentokrát výrokem „Schiff byl [!] odborníkem [!] na Bacha". Veškeré své auditorium pak přímo unesla do výšin vědění sdělením, že „každá skladba má svou tóninu." Není to skvělé? Není to přímo na Cenu Járy Cimrmana?

Tak to bylo pár intelektuálních hitů z dílny Broma, Novotné a baronky WD. Tuším, že Vám je líto, že jsem se tentokrát omezil jen na jeden rozhlasový pořad a 3 jeho zvláště skvělé autory, ale mohu Vás ujistit, že – pokud Vám dále bude vládnout Jeho Trapné Veličenstvo Hurník - se těch intelektuálních bonbónků z dílny tří jmenovaných brzy nasbírá zase hodně. Ale abyste neplakali, jako přídavek něco pro zasmání z duševní dílny soudruha Bohuslava Vítka, muzikologického odchovance z mužíkovské dílny: Rondo 10.8.2010 Duchovní díla J. H. V. Voříška a V. J. Tomáška. Přes veškerou autorovu snahu říci z hlediska odborné kritiky co nejméně (příklad: nahrávka Voříškovy Missa solemnis B dur je prý "stylově v trendu dnešní praxe", přičemž "sbor se nedostane do údernější špičky"), o pár skutečných lahůdek nás Vítek ani tentokrát neošidil. Sdělil nám např., že mše je "s graduálem" (ve mši tedy může být "ten graduál" ?), a ke konci pořadu soudruh zalitoval, že "zbývá už jen čas na celkový pohled".

-------

Vážení, ten útržek ze shromážděného dokumentárního materiálu o triumfech ducha v produktech určitého oddělení rozhlasové stanice Vltava, Vám snad k troše přemýšlení na konci roku 2010 stačí. Odměny jste si už rozdali, a to pěkné, tak Vám žádná hrubě podávaná kritika nějakého starého grafomana a "způsob, jímž své postoje sděluje, kořeněný hrubými slovy o všech lidech okolo, tlakem a konfrontačními výzvami", nemůže zkazit náladu. Ten si teď uvědomuje, že předchozí dopis odesílal o letním slunovratu a tento odešle o slunovratu zimním. To má – alespoň pro něj - svůj půvab. Pár nadcházejících měsíců nebude muset hrát tu roli – jak to nazval Milan Škampa – "zlé tchyně české muzikologie" a bude se moci věnovat zajímavějším věcem. Ale Vás bude poslouchat, bez Vltavy prostě nemůže být. A samozřejmě nechává úplně na Hurníkovi et cons., jak s jeho kritickými poznámkami naloží. Vždyť to je přece potom jeho, Hurníkova, legitimace. Může jen počítat s tím, že s každým dalším kritickým dopisem se rozšíří i počet jeho adresátů. – Tak vzhůru dolů, holoplíšťata nestatečná, a napravte se – to Vám přeje a v to doufá

Tomislav Volek

Praha 22. prosince 2010