vstupni

První kritický dopis Vltavanům

Vedení stanice Vltava / Vedení redakce vážné hudby.

Vážení,

jako důchodce mám nyní více času na sledování rozhlasu, a ten věnuji především programům stanice Vltava. Z českých stanic mi je svou programovou náplní nejbližší a přináší mi mnoho krásných zážitků. Velice např. oceňuji, že v ranní Mozaice vytvořila Vaše stanice svébytný typ pořadu, který dobře využívá specifických možností rozhlasu a vhodnou formou nabízí kulturní veřejnosti něco, co postrádá v jiných médiích. Navíc Pavel Ryjáček je velmistr rozhlasových oborů a jako jeden z mála koncepčních lidí ovládá specifika rozhlasu do detailu jak v rovině programové, tak pokud jde o moderování pořadů a nyní už i o čtení zpráv, dokonce i v noci. V debatních pořadech – u Vás takřka neexistujících - umí ve studiu navodit příjemnou atmosféru, nehraná vlídnost z něj vyzařuje a přitom bývá velmi dobře informován jak o problémech kulturních tak obecně společenských. Kéž by jednoho dne napsal knihu ponaučení pro rozhlasové pracovníky ! Zřejmě on také tlačí ty, kdo pro ten den vybírají do Mosaiky hudbu, aby se snažili ji nějak propojit s předcházejícím textem. Dost často se to daří E. Nachmilnerové a nedávno jsem ocenil, když byl panem red. Ryjáčkem zpovídán dr. Merhaut na téma dokončený slovník české literatury, načež zazněla píseň Suchého, do jejíhož textu jsou vpleteny názvy několika básnických sbírek – to potěšilo. Jediná drobná výtka k jeho Mozaice: občas zapomene uvést interprety hraného kusu, což je nespravedlivé k nim i k nám, po některých zdařilých snímcích bychom se rádi poohlédli po v obchodech. (Když vede týž pořad velmi dobrý, ale jaksi neosobní Petr Šrámek, působí výsledek – ve srovnání s Ryjáčkem – trochu jako úřední vyřízení objednávky. Hudba ho zřejmě příliš nezajímá, tak je dost ledabylý v jejím ohlašování či odhlašování.

Zcela pravidelně poslouchám také v 10 hod. Psáno kurzívou a memoárový pořad v 11.30, různé typy rozhlasové četby atd. (Další pořady, za něž jsem vděčný – např. všechny pořady brněnského dr. Přidala -, už při této příležitosti nemohu zmiňovat.)

Žel, vedle zajímavých a přínosných pořadů – k některým se vrátím jindy - připravuje Vaše vysílání lidem mé profese leckdy i mnoho nepříjemného. Vinu na tom má především častá profesionální ledabylost a mnohdy i zcela nedostatečná poučenost autorů, redaktorů a moderátorů některých pořadů. Protože jde na této stanici velmi často o hudbu a problematiku mé profese, nesu to zbytečné chybování a nejednou i křiklavý nedostatek profesionální úrovně těžce. Týká se to především slovní složky hudebních programů Vaší stanice. Personální změny, ke kterým v redakci vážné hudby v posledních měsících došlo, dávají určitou naději na možnost situaci zlepšit a k tomu bych chtěl svými poznámkami jakožto určitým korektivem – zpětnou vazbou - zvenčí přispět.

Co mě opravňuje psát takový kritický text a adresovat ho Vám jakožto zodpovědným pracovníkům uvedené rozhlasové stanice a redakce ? Zaprvé je to má muzikologická profese, v jejímž rámci jsem činný přes 50 let. Přibližně stejnou dobu spolupracuji s českým rozhlasem (od roku 1956) a mám autorskou zkušenost i s programy pro stanici v Kolíně n.R. a pro Oesterreich 1, takže jistá kompetence pro posouzení kvalit práce v tomto oboru mi přisouzena býti může. Československý rozhlas mne kdysi požádal též o úvahu K hudebnímu vysílání kriticky, kterou otiskl ve svém čtvrtletníku pro otázky rozhlasové tvorby a pro výzkum posluchačů Studie a úvahy (II, 1964, č. l, s. 2‑12), po letech jsem byl znovu požádán o „hodnocení vysílaného programu st. Vltava“, v tomto případě Českým rozhlasem (mgr. O. Knittl 21. 12. 1997).

Protože si kladu ještě jiné úkoly a s ohledem na věk už nemohu soustředěně pracovat tolik hodin denně jako dříve, nebudou mé poznámky k práci redakce vážné hudby vykazovat potřebnou systematičnost a uspořádanost, za což se předem omlouvám. -

Píši Vám mj. proto, že

ve Vaší redakci už po léta očividně vládne nesmírné „intelektuální pohodlí“, jakýsi princip „kolegiální nenáročnosti“, a to je pro každou redakci zhoubné,
určité negativní jevy se ve Vašich programech stále opakují a je tudíž zřejmé, že v redakci samé buď neexistují - nebo jsou nedostatečné - vnitřní kontrolní mechanismy. Že dávno neexistují ani vnější kontrolní mechanismy (kritika Vaší práce v odborných časopisech případně v denním tisku) je evidentní.

Ergo: v zájmu nápravy věcí mám v úmyslu Vám příležitostně své kritické výhrady touto cestou posílat. Ne vždy tak dlouhé jako dnes, tato zpětná vazba č. I však nutně potřebuje více prostoru. Příští e-maily vyplynou z toho, jak budu mít čas a jak budu znepokojen dalšími maléry.

Na potvrzení důvodnosti tohoto svého počinu odkazuji např. na dva pořady pana red. Dřevíkovského, na něž jsem už musel – pro jejich děsivou úroveň - reagovat rychle. O kolosální odborné neznalosti a drzém počínání před mikrofonem tohoto pána jsem před časem napsal stať Mozartovský skandál v Českém rozhlase (viz webové stránky Mozartovy obce www.mozartovaobec.cz). Avšak týž nevzdělaný redaktor, očividně mimořádně sebeokouzlený, k sobě nekritický a navíc se asi těšící nějaké vyšší přízni, vykládal 18. 8. 2008 v odpoledním Pasticciu, že Smetana komponoval Libuši ke korunovaci Franze Josefa atd. To bylo zničující a musel jsem proto ihned protestovat telefonáty do Vaší redakce, která se za toto děsivé faux pas měla posluchačstvu omluvit, což – pokud vím –neučinila.

Záhy poté jste odstartovali další tristní příklad. 28.10.2008 vyrobila Vámi - přes svou znovu a znovu předváděnou nevzdělanost - nepochopitelně preferovaná externistka H. Jarolímková spolu s externistou J. Hlaváčem v Telefonotéce (kdo měl redakční dohled ?) trapný lapsus svého druhu: jako závěrečnou hádanku předložili posluchačům dotaz kdo první zařadil klarinet do orchestru a napověděli, že dotyčný pocházel z Čech a působil v Mannheimu – ergo J. V. Stamic. Což ovšem není pravda. Správná odpověď posluchačů by v tomto případě musela znít: zadavatelé hádanky Jarolímková-Hlaváč se mýlí, neboť v žádném případě nelze o Stamicovi něco takového doložit. Pro informaci dle údajů v odborné literatuře: Telemann použil klarinet 1721 v jednom ze svých ročníku kantát ve Frankfurtu, už 1741 jsou 2 klarinety uvedeny v inventáři dvorní kapely Sayn-Wittgenstein-Berleburg (to ještě Stamic do Mannheimu ani nedorazil), 1747 jsou uvedeny v obdobném inventáři nástrojů kláštera v Kremsmünstru. Přibližně z té doby pochází 6 klarinetových koncertů J. M. Moltera (1696-1765), z nichž některé byly v naší době vydány tiskem a 4 z nich byly už dokonce 2006 vydány v nahrávce. V mannheimské kapele jsou klarinety v pramenech doloženy až roku 1759, tedy až dva roky po smrti Stamicově… (Bohužel jsem nemohl poslouchat Matiné s vyhlášením výsledků této soutěže.)

K základním problémům Vaší redakce "vážné" hudby patří v současnosti dle mého názoru následující:

1. Nedostatečná kvalifikace některých redaktorů. Ve srovnání s jinými redakcemi stanice Vltava a úrovní jejich pořadů je zřejmé, že intelektuální niveau a úroveň vzdělání většiny redaktorů Vaší redakce jakož i většiny jimi zvaných hostů (obvykle hudebníků), s nimiž děláte rozhovory, je celkově nižší. To má velice nepříznivé důsledky pro obraz, jaký si zvl. o umělecké hudbě a s ní spojené problematice vytváří širší posluchačská obec. Prostoduché výlevy některých hudebníků o vlastní skvělosti, úspěších, kontaktech atd., jež zaznívají např. v některých Matiné, v Telefonotékách i jinde, jen utvrzují značně rozšířené povědomí o hudebnících jakožto bytostech převážně prostých a nevalně vzdělaných. (To samozřejmě neplatí, když je takový pořad svěřen např. panu Matouškovi, který má i nemalé muzikologické znalosti, ostravskému Rokytovi nebo varhaníku Tůmovi /pokud to zrovna neodbyl, jako se to bohužel stalo v jeho pořadech o nahrávce Biberových Růžencových sonát/, muzikologům jako jsou brněnští prof. Štědroň nebo prof. Trojan apod.). Když vede Telefonotéku např. paní Jarolímková, která se opravdu “umí zeptat“ a „sáhnout do problematiky“, bývá tento nešvar ještě vygradován… Panu dirigentu Stárkovi položí např. otázku „A jak orchestr cvičí ?“ (19. 5. 2008 – to by zasloužilo odpověď typu „v trenýrkách“.) – A to nezmiňuji její hlas naivky a mluvní projev pilné žačky ze 4.B…Nebo její jazykové a hudební vzdělání, když např. tato šéfredaktorka Hud. rozhledů v zmíněné už Telefonotéce s J. Hlaváčem oznámí, že teď si vyslechneme Martinů větu „marčia“…Nebo si od ní nechte vyslovit „vivace“ (viz 24. 11. 08).

V červenci 2007 a v srpnu 2008 se v Telefonotéce vyznamenával také I. Ruml, když pozval do studia - loni 3, letos 2 - dámy, výdělečně spojené s Bertramkou, aby se jich vyptával na tamější současný koncertní provoz: on se při své invenci neměl tu hodinu a čtvrt na co ptát a ony neměly co povídat, takže to společně vyřešili tak, že všichni řekli všechno třikrát. Skutečné „výpony sil myslivých“ ! Navíc letos pan red. Ruml v tomto pořadu uplatnil další ze svých dlouholetých triků: propagoval v pořadu „soutěž“ a s ní spojené pořady na Bertramce, kde se sám – nepochybně za honorář – na programu podílí. Jako by nestačila ta jeho drzost, že tam – stylizuje se na mozartovského znalce! – přednáší o Mozartových koncertních áriích. O nějaký týden později si udělá ještě další pořad o tom, jak to na Bertramce proběhlo. Ergo: využívá rozhlas k propagaci podniku, na němž se sám podílí a pak ho v rozhlase hodnotí. Skvělý obchodník, což ostatně osvědčoval už za totality v Rudém právu aj..

V této souvislosti je nutné se ptát, co že to stojí (o Rumlově počínání na Bertramce a současně v Českém rozhlase) psáno v Kodexu Českého rozhlasu v článku 25: „Střet zájmů pracovníků Českého rozhlasu je nepřípustný. Osoby pracující pro Český rozhlas musí vyloučit, aby osobní zájem ovlivňoval vysílání nebo nevysílání určitých sdělení či pořadů. Každý, kdo by se mohl vystavit pochybám o střetu zájmů v určité otázce je povinen tuto skutečnost oznámit svému nadřízenému a vyčkat jeho rozhodnutí./…/ Střet zájmů nastává již tehdy, jestliže mohou vyvstat pochybnosti o nestrannosti nebo předpojatosti osoby podílející se na přípravě obsahu pořadu. Pochyby o nestrannosti nebo předpojatosti vznikají zejména, když určitá osoba byla nebo je se subjektem, o němž má být informováno, spojena /…/ pracovním /…/ smluvním /…/ poměrem, případně od takového subjektu přijímá či přijímala určité výhody či požitky nebo se jinak účastnila na jeho činnosti. “ Co oznámil Ruml o svém zapojení do programu na Bertramce svým nadřízeným?

2. „Cédéčkoví redaktoři“.K zásadním problémům Vaší redakce dále patří skutečnost, že většina Vašich redaktorů, studiem nedostatečně připravených, vykonává svou profesi jen na úrovni laciných „multiplikátorů“. Nejsouce v žádném hudebním oboru skutečnými odborníky ani dostatečně vzdělanými osobnostmi, živí se psaním textů, v nichž pouze opakují – navíc v informačně velice rozředěné formě – to, co vymysleli, vyzkoumali, zjistili a zveřejnili, napsali jiní. Jejich příspěvky vznikají valnou většinou tak, že si přečtou ve slovníku, na internetu, v koncertním programu, v českojazyčném článku (ve studii už ne), ale nejčastěji v textech k CD, jejichž hudbu používají pro svůj pořad, poznatky jiných – a pak je v rozmělněné podobě předávají dál. U textů k CD se naprosto spoléhají – a velice často neprávem – na jejich hodnověrnost. Jejich údaje a tvrzení pak bez ověření přejímají do svých rozhlasových výkladů. Netuší, že v těchto textech bývá často mnoho zavádějících reklamně-propagačních tvrzení i mnoho faktografických chyb, protože je jen zřídkakdy píší odborníci.

Tuto lacinou praktiku řady Vašich redaktorů lze nejnázorněji demonstratovat např. na úděsném Matiné Rafaela Broma z 21. 11. 2008. Na začátek svého programu dal tzv. Koncert pro trubku A. Vivaldiho, který ostatně vysíláte v různých pořadech častěji. Problém je v tom, že Vivaldi žádný koncert pro jednu trubku nemá. To jen před lety vydal jakýsi chytrák v NSR pod tímto názvem svou komerčně motivovanou úpravu tří vět z komorních skladeb Vivaldiho, tu si koupil trompeťák (výborný, leč nevzdělaný) České filharmonie Miroslav Kejmar a pak ji vnutil Supraphonu. Byl jsem tehdy vyzván, abych k desce napsal průvodní slovo. Protože v Ryomově seznamu Vivaldiho děl žádná taková skladba nebyla, vynutil jsem si na redakci nejdříve poslech nahrávky (pustili mi ji ve studiu v Rudolfinu), a přitom jsem odhalil původ 1. věty (tehdejší Ryomův malý seznam uváděl téma vždy jen 1. věty). Redakci jsem řekl, že průvodní slovo napíši jen za podmínky, že v něm budu moci napsat, že Vivaldi žádný takový koncert nemá, že v nahrávce se jedná o úpravu. To odmítli, já odmítl napsat za takových podmínek průvodní slovo, které – nic neříkající – pak napsala tehdejší dramaturgyně sama. A rozhlas – ač jsem už jednou před lety na tuto ediční chybu (ne-li podvod) Supraphonu písemně upozornil - dále opakovaně vysílá tento „Vivaldiho koncert pro trubku“. Dokážete to jednou napravit a nešířit mezi lidmi trapnou dezinformaci? Protože rozhlas často vysílá – bez slovní korekce - i jiné úpravy Vivaldiho, snad byste si měli koupit nové vydání „velkého“ Ryomova soupisu (2007) a podle něj upravit svou kartotéku Vivaldiho skladeb. (Nebo si mne na to najměte, rád to udělám, když už jsem si jako důchodce „velkého Ryoma“ dopřál.)

Redaktor Brom se v onom svém Matiné blamoval ještě vícekrát. V pořadu pustil údajný „6. houslový koncert Mozartův“. Každý jen trochu vzdělaný hudebník ví, že je dochováno jen 5 Mozartových houslových koncertů. Přitom Brom odhalil další svou neznalost, když ohlásil čísla tohoto koncertu v Köchlově seznamu: K.268 – Anhang C 14.04. Rázem bylo jasné, že vůbec netuší, že když je k původnímu číslu Köchlova seznamu 268 připojeno číslo z Anhangu, tak se u takové skladby má za prokázané, že se nejedná o dílo Mozartovo. I to bylo pro Vašeho pana redaktora málo, vzápětí ještě posluchače dorazil sdělením, že „6. i 7. houslový koncert Mozartův nahrál Josef Suk“. – Řetězec dávných těžkých chyb redakce Supraphonu udržují dnes takto při životě Vaši „cédéčkoví redaktoři“…

O Bromových věcných lapsech bych mohl psát hodiny, budu se k nim vracet i v dalších svých e-mailech. Teď mi náhodně přichází pod ruku jeho text v Týdeníku Rozhlas k 15.5.2005, kde zase v článku o Gardinerovi mátl veřejnost. Píše tam mj., že Gardiner „přidává ke svému Monteverdiho orchestru a ansámblu Angličtí barokní sólisté slohově další soubor – Orchestr revoluční a romantický, který už hraje na novodobé nástroje.“ Ta čeština ! A ty věcné nesmysly! Ve skutečnosti se jedná o „The Monteverdi Choir“, tj. o sbor, a Orchestr revoluční a romantický hraje na dobové nástroje, tj. na invenční lesní roh, na klarinet s 2-6 klapkami atd. Co tam dělá to slovo „slohově“ ? A co předtím to mudrování, že G. „dodává jistotu všem, kteří nenalézají zvláštní oblibu v oživování historických stylů…“ ? O oživování historických stylů by mohl RB mluvit leda u kompozic našeho „posledního barokního skladatele“ Thuriho, ale ne u interpretů. A Gardiner byl „povolán“ do šlechtického stavu, jak se dále dočítáme ? Povolává se leda na vojnu, pane Brome, nebo před soudnou stolici, kam byste za tyhle své výkony patřil.

Brom ovšem není jediný profesionálně nekvalifikovaný autor Vaší redakce (viz o něm ještě dále), na což doplácejí také četná jemu svěřená Ronda. V těch ovšem nedoucky neřádí jenom on. Který redaktor nedávno pustil do ranního Ronda Ditu Hradeckou-Kopeckou, aby v něm posoudila Luksovu nahrávku Zelenkovy skladby Missa votiva ? Ctihodná doktorandka a už profesionální novinářka (!) pouze odpapouškovala to, co si do textu k onomu CD napsali interpreti. Její vlastní znalost problematiky je nulová. Taková autorka zřejmě vůbec netuší, že k elementárním povinnostem kritika patří porovnat posuzovaný interpretační výkon se záměrem skladatele, tj. přinejmenším vzít do ruky partituru onoho díla (je v Praze dostupná). Při takovém autorském pojetí se Vaše Ronda stávají rájem laciných publicistických papoušků…

Naprostou výjimkou v pozitivním smyslu slova bylo Rondo dne 23. 10. 2008, v němž nahrávky komorních skladeb posuzovala (rovněž doktorandka) Eva Hazdrová-Kopecká, která mj. – jak se na kritika sluší a patří - porovnala posuzovanou interpretaci s partiturou, takže už z toho důvodu její pořad nabyl na důvěryhodnosti. To už nebyl obvyklý akt laciného rozhlasového multiplikátora, ale (konečně !) kvalifikovaný profesionální výkon. Naprosto výjimečné v pořadech Ronda ! Ostatně: tuto dámu vyjímám ze svých obecných kritických poznámek vůči členům Vaší redakce. Ač ji osobně neznám, mám důvody ji chovat ve vážnosti: ještě nikdy jsem u ní nezaznamenal žádnou chybu, jazykovou ledabylost apod., je znamenitá i jako čtec, má hezký hlas a dikci a ani náznakem neprosazuje v pořadech své Ego.

V obecné rovině nelze nekonstatovat, že zaměstnání takového multiplikátora v rozhlasové redakci vážné hudby patří dnes - v epoše CD nahrávek - očividně k těm nejpohodlnějším a nejsnazším na světě. Havaj! Budiž jim to přáno, ale někteří z nich – po léta nevystavovaní žádnému kritickému posouzení - si postupem času o sobě vytvořili i mylnou představu, že jsou dostatečně vzdělaní a mají pro tuto profesi i potřebnou kvalifikaci, což se pak neblahým způsobem promítá do mnoha jejich výkonů. (Nejnápadnější současné prototypy tohoto postoje představují redaktoři Dřevíkovský a Brom, s odstupem je následuje pí Lukařová, která sice není ani zdaleka tak ledabylá, ale z dějin hudby toho nastudovala tak málo a přitom všechny pořady její redakce se právě v tomto terénu pohybují, takže pod její redakční patronací dochází často k malérům a ona není s to to rozpoznat. Jako čtvrtá se teď v některých typech pořadů stará o pohromy paní Dobrovská, viz dále). To vše má i neblahé důsledky společenské: protože tito „redaktoři-sebeuspokojenci“ netuší, že jejich vzdělanost je velice mělká, je to, co vysílají do světa, mnohdy špatné. Asi netuší, že tím přispívají k stále se horšícímu vztahu naší současné společnosti k umělecké hudbě: a) vinou svých neznalostí nejsou schopni nabídnout posluchači zajímavá sdělení a tím ho pro věc zaujmout, b) v řadách posluchačů se mnohdy najdou i poučení jednotlivci, které pak chybná rozhlasová informace dezorientuje nebo je přímo jako evidentně mylná znechutí.

3. Nejčastěji nastává tento moment tehdy, kdy redaktoři ve svých textechnesprávně uplatňují cizí slovanebo nesprávně vyslovují jména skladatelů, cizojazyčné výrazy typu italské hudební terminologie, názvy skladeb nebo hudebních souborů apod. I v těchto chybách nejvíce vyniká red. Brom. Dělá jich tolik, že mám za nutné věnovat tomu v tomto textu (později) samostatnou partii.

4. problém, týkající se naštěstíjen některých redaktorů: plagiátorství. Po léta je v tomto oboru nedostižným „expertem“ red. Ruml. Zaznamenal jsem desítky případů jeho doslovného opisování celých vět z koncertních programů, kritik atd. Všiml jsem si toho už před lety, když používal celé věty z mého slovníku Osobnosti světové hudby. Teď nestoudně plaguje texty také z Grove´s Dictionary a z internetu a přisvojuje si tak celé pasáže (nikoliv jen určité informace) z textů autorů, jejichž jména samozřejmě neuvádí. Tato plagiátorská problematika však vyžaduje tolik psaní, že ji s doklady uvedu až v některém dalším e-mailu. Teď jen drobnou poznámku: z mých textů jsou u Vás některými redaktory plagovány nejvíce texty ze zmíněného slovníku. Tak jsem „se“ hned několikrát slyšel - aniž bych byl jako autor uvedených vět jmenován - 17. a 18. srpna. Nemýlím-li se, byl to pan Vojtěch Babka, kterého mám jinak důvod oceňovat pozitivně, ale v tomto smyslu má pozoruhodné manko. Slyšel jsem od něj např. několik souvislých vět ze svého hesla „Respighi“ ad. Co by to pánům redaktorům udělalo, kdyby citaci nevydávali za svou vlastní moudrost a doplnili ji výrokem typu – „jak napsal český muzikolog“, „jak to charakterizoval…“ apod.

5. problém:velice málo se v pořadech mluví o hudbě samé. Málo charakteristik, málo vysvětlování proč se skladba vyznačuje tím a tím atd. Málo pomoci lidem, aby umělecké hudbě, dotyčnému skladateli, dílu atd. lépe rozuměli. Nejhoršími autory v tomto směru jsou obvykle – a nečekaně - právě odchovanci konzervatoří. Vím dobře, že nejde o úkol snadný, ale tak se tomu vyhýbat, jako se to děje ve většině pořadů, znamená neplnit společenskou objednávku.

***

K nedostatkům jednotlivců (redaktorů či pravidelných přispěvatelů):

Opakuji Váš základní problém: jisté procento pracovníků Vaší redakce nemá pro práci, kterou v rozhlase dělají, dostatečné vzdělání, a to jak pokud se týká znalosti evropské humanitní tradice obecně tak hudební historie zvláště. Protože institucionalizovaná kritika rozhlasových pořadů u nás neexistuje, nejsou tito lidé po léta zvenku ničím korigováni a svá vzdělanostní manka mnohdy ani netuší. Většinou jde o absolventy konzervatoří, na nichž – jak známo – výuka dějin hudby patří k zanedbávaným předmětům. Opakovaně jsme pak svědky paradoxu: ačkoliv během studia na konzervatoři získali tito dnešní rozhlasoví redaktoři či externí spolupracovníci jen velice povrchní znalosti dějin hudby, nyní se ve svých pořadech právě k historické problematice dostávají (ne-li přímo utíkají) velice často – a tím dochází k mnoha malérům (viz dále).

Pro dnešek jen pár příkladů z pestré palety chyb pracovníků Vaší redakce. Předkládám je nutně nesystematicky, ve velkém – i časovém – rozptylu, to mi laskavě promiňte.

Následující poznámky typu ad personam začnu s dovolením těmi z poslední doby.– Ve svých Matiné a dalších pořadech se v posledních měsících dosti špatně prezentuje Vaše nová redakční „posila“ paní W. Dobrovská. Je to do jisté míry nebezpečná „posila“, protože v redakci zřejmě musí být pověřována i úkoly, pro které není svými znalostmi kvalifikovaná. A její kolosální Ego by potřebovalo nějakého krotitele. Pár příkladů.

Poprvé mě vskutku iritovala, když 23. 11. 2007 její Jájá v Rondu rozhlasovým posluchačům sdělilo mj.: „nejsem příznivcem hudby 19. století“. Ačkoliv se nepochybně nikdo z posluchačů o její obliby nezajímá, ona učinila z tématu „já a hudba“ hlavní složku většiny svých programů. Že určitou hudbu „nemusí“ (její výraz !), to je její osobní věc, ale když ji pak jako redaktorka hudební redakce nezná, tak to už se situace mění zcela zásadně a jsou zproblematizovány její kompetence pro danou funkci v rozhlase. V daném pořadu pak svou kulturní vyspělost předvedla, když dala 5 „klíčů“ zpěvačce, provádějící Schubertovo Zastaveníčko po způsobu periferního cajdáku…

Jsa přesvědčena o svých vysokých profesionálních kvalitách – některé má, jiné však postrádá - nejednou své programy značně odbývá, viz např. řady jejích letošních Matiné počínaje 24.6., 29.7. a další v týdnu od 26.8. 2008 Především si pro ně udělala jedno schéma, které pak rutinním způsobem opakovaně uplatňuje: na začátku krátký příklad středověké písně či taneční skladby, pak klasická symfonie, pak kvartet – a už se blížíme konci a ten zase zpestříme ukázkou z téže nahrávky středověkých písní (vaganti apod.) – a úkol je splněn. (V dalším Matiné to udělá zase tak, nač moc vymýšlet čím posluchače zaujmout…) Mnohem horší než tato koncepční lacinost však je, jak často staví svůj text na svém sebeokouzleném Egu. Bohužel v tom není v pořadu Matiné sama, ale přece jen v tom ostatní daleko převyšuje. Proč si proboha myslí, že lidé chtějí slyšet především její Jájá-výroky ? „Já mám ráda“, „já jsem vybrala“, „já jsem si pro vás připravila lahůdku…, kterou mám moc ráda“, vzápětí znovu: „já jsem pro vás připravila lahůdku…“, „já jsem se nedokázala rozhodnout…“, „učila jsem se milovat…(klasickou hudbu)“, „mám ráda hudbu, která mne rozechvívá na (!) nějakou strunu“ (viz např. 28.8.), a 29.10. dokonce posluchačstvu sdělila: „dnes se mi chce v Matiné pobývat ve společnosti velkých Mistrů“… Tak to už je pro veřejnoprávní rozhlas výrok skutečně nepřijatelný. Je to snad zařízení Její Jasnosti paní hraběnky Wandy ? - Pravé Jájá-orgie předváděla hraběnka Wanda i v Matiné 31.10.2008. Nebyl jsem u magnetofonu a také jsem nestačil zapsat všechna její Já, ale uznejte: „já jsem zařadila“, „já dodávám“, „to je přesně to, co já ráda, raději udělám radost tichou než hlučnou“. „já nabízím toto dílo…“, „sbor uvádím na přání“, „teď hledím do e-mailového přání“, „to je pro mne dobrodružství a dobrodružství já si užívám“, „já sama to také nemám jednoznačně /…/, takže jsem to riskla“ atd. Brr ! Zvláště ty mnohamluvné náznaky interních prožitků Ega hraběnky Wandy, rozesílané teď Vltavou, to je skutečný nevkus ! V jiném Matiné rozprostřela své Já takto: „…a já jsem před sedmi nebo osmi lety jela s malým redakčním štábem vysílat z Českého Krumlova /…/ a já jsem procházela nádherným Krumlovem /…/ a šla jsem kolem obchodu s cédéčky a z reproduktoru nad vchodem toho obchodu zněla tahle píseň /…/ mně to připadlo v tu chvíli nádherně symbolické, mnohasměrně symbolické, že se to ani slovy nedá postihnout. Takže…“ –

Další z příkladů nevkusného Ega této paní redaktorky, jimiž obtěžuje posluchače: „…Anton Bruckner – a ten věru nepatří k mým oblíbencům – přinejmenším pokud jde o jeho symfonickou hudbu. Ale k jeho 3. symfonii se mi váže jedna nezapomenutelná vzpomínka a já se o ni s vámi ráda podělím…“ Ach, jak ušlechtilé od hraběnky Wandy ! Snad abychom posílali do rozhlasu projevy vděčnosti, že Ona a) alespoň na jedné Brucknerově symfonii našla něco dobrého, b) že je ochotna se s námi tak nesobecky o tento svůj nález podělit…?!

30. 10. 2008 se ovšem paní Wanda v Matiné demaskovala i jako muzikoložka, a to když hlubokomyslně zauvažovala o dnešní oblibě barokní hudby a hned k tomu nabídla své vysvětlení: vážná hudba prý po baroku někam „ulítla“ a „přišla o svou rytmickou složku“, kterou prý hudbě vrátila až populární hudba naší doby… !?
To byl skutečně šokující výrok. Kam se na něj svými neznalostmi historických reálií hrabe mladík Dřevíkovský ! Prosím Vás, nenechte tu povrchně vzdělanou a přitom sebeokouzlenou paní redaktorku takto do rozhlasu promlouvat. Co ona ví např. o metrorytmických rafinesách, které na počátku klasicismu začal využívat Stamic, jak je úžasně rozvinuli Haydn, Mozart, Beethoven a v 19. století – které ovšem paní Wanda „nemusí“ - rozvíjeli další ? O této problematice jsou napsány celé knihy ! Držela někdy v ruce např. partituru Stravinského Svěcení jara ? Zadejte jí prosím někdy jako vnitroredakční úkol referát na téma rytmometrika u Stravinského, ať už nikdy tak nesmyslně nemate posluchače a nepřičítá popu něco, co mu vůbec nenáleží.

Další příklady svých vzdělanostních lapsů pokud jde o historii hudby nabídla paní WD v Matiné 26. 2. 2008: „Barokní hudba byla hudbou spotřební“ – (a co takhle Bachova Mše h moll nebo Braniborské koncerty, které za života skladatele nikdy nezazněly? … „Barokní hudba je rytmická“, a proto tak oblíbená – a pustila Vivaldiho. To jsou povrchní paušalizace! Co takhle vzít v úvahu stovky barokních mší, Stabat mater, Biberovy Rosenkranzsonaten atd.?

Historická zobecnění z úst WD bývají znovu a znovu děsivá. V nedávném Rondu o J. Dowlandovi paní redaktorka - ve své oblíbené póze všestranného suveréna - prohlásila, že „v 17. století ještě neexistovalo rozštěpení (sic !) muzikanta na interpreta a skladatele.“ Takže tehdy platilo „co muzikant, to skladatel“ ? Měl-li Jindřich IV. 1609 v dvorní kapele 22 houslistů, měl tam 22 skladatelů? No to musela být zlatá doba hudby!? A což teprve za časů slavného souboru 24 Violons du Roi Ludvíka XIV. ! Jen ve svém smyčcovém orchestru měl tedy Král Slunce 24 skladatelů?! A k tomu těch dechařů ! Co trompetista - to skladatel! Co hobojista – to skladatel! –

Prosím Vás zakažte té dámě vyslovovat na mikrofon její zobecnění na témata z dějin hudby. To totiž nebyl jediný renons hraběnky Wandy v tomto pořadu. „Takovéto tištěné /…/ sbírky byly něco jako zpěvníky v populární hudbě dnes, kdy třeba nějaká kapela nabízí svým fanouškům texty nejoblíbenějších písní s kytarovými značkami…“ Takové povrchní srovnání vysoce kultivované a interpretačně náročné hudby Dowlandovy s dnešními „texty nejoblíbenějších písní s kytarovými značkami“ je další ukázkou neznalosti. Udělejte malý pokus a dejte paní Dobrovské zazpívat některou z písní posuzované sbírky, ať si uvědomí ten zásadní rozdíl mezi interpretační náročností této hudby a dnešními cajdáky, vydávanými s kytarovými značkami.

Svým výrokem v závěru pořadu „Celek se dá docela dobře uposlouchat“ už toto v hudební historii nevzdělané Jájá ztratilo v mých očích nárok posuzovat v Rondech jakoukoliv hudbu historických epoch. Nebo toto je snad dle mínění redakce způsob jak v posluchačích vzbudit zájem o náročnější uměleckou hudbu?

Matiné 26. 8. zazářila dalším výrokem nevědomostmi hýřícího „suveréna“. Sdělila totiž posluchačům, že se už 300 let (sic!) snažíme přeložit vhodně do češtiny název Vivaldiho sbírky houslových koncertů L´Estro armonico. Netuší, že Vivaldi a jeho skladby (včetně této sbírky) byl až do roku 1926, kdy byl objeven soubor části jeho autografů, zcela zapomenut, takže Češi – k nimž začaly jeho skladby pronikat až po 2. světové válce - se mohou snažit o vhodný překlad názvu uvedené sbírky leda tak 40-50 let… -

V Matiné 29. 7. naservírovala úvodem Händlovu Sonátu A dur pro housle a klavír v podání Ivana Ženatého. Volba této interpretace, předváděné bez úvodního výkladu, byla nešťastná, protože houslista v ní hraje od počátku s obrovským vibratem, jež k interpretaci barokní skladby nepatří.

Odbytý text pí Dobrovské pak pokračoval : „Teď vám nabízím Haydnovu symfonii…“ Jindy zní její fráze např. takto „skladbu, kterou Vám chci nabídnout, vybírám z…“ (Matiné 28. 8. 08). Atd. S takovým pojetím hudebního programu by snad měla paní redaktorka přejít do Radia Classic…

Těch jejích vědomostních lapsů – menších či větších - mám poznamenáno ještě několik stránek, pro účely tohoto textu z nich vybírám ještě příklady jiného druhu. Samozřejmě pro zkušenou multiplikátorku není problém napsat cosi do Rozhlasového týdeníku k výročí Cosimy Wagnerové (52/2007), ale když tam napíše, že Richard Wagner „nechal“ v Bayreuthu postavit „divadlo Grüner Hügel“ (byl míněn Festspielhaus), tak je povrchnost jejích znalostí naprosto evidentní. Kolik čtenářů tohoto textu asi začalo zvažovat, proč ten Wagner nazval své divadlo „Zelený pahorek“, co v tom mohlo být za symboliku ? - Obdobné neznalosti bylo znát 22. 2. 2008 v jejím Rondu, když nekvalifikovaně posuzovala Schiffovu interpretaci Beethovenových sonát: „hudba mu jakoby klopítá“ (dodnes zřejmě nečetla nic o tom, co v německé hudbě té doby hrálo velkou roli, tzv. das redende Prinzip). A o klavíristovi s mimořádnou úhozovou kulturou prohlásit, že „má tvrdý úhoz“…? -

Jiná její neznalost: v nedávném Matiné, v němž pouštěla též nahrávku Dowlanda, pronesla mj. „Pěvce /…/ doprovázela na loutnu Julian Bream“. – Bylo to už poněkolikáté, kdy jste v rozhlase udělali ze slavného kytaristy ženu. Mám např. poznamenánu moderátorku 16. 7. 2006 v 7.30: „Hrála Julien Bream.“ Nemáte tam někde na nějaké kartičce chybnou poznámku?

Uvedené lapsy red. Dobrovské zřejmě souvisejí s faktem, že kromě svých pocitů není s to říci posluchači něco poučeného o hudbě, která předcházela žhavou avantgardu dneška, elektroniku apod. Jednou jsem zaregistroval její výrok o posuzované interpretce uváděné skladby, který byl vskutku „znalecký“: prý „hudbu necítí jen hudebně“. A ty, ubohý posluchači, toň v nejistotě, co tím asi rozhlasová expertka myslila.

Douška: Paní Dobrovská má pro rozhlasovou práci – vedle dobré češtiny – další dva dobré předpoklady: výmluvnost a hlas. Avšak výmluvnost bez potřebných znalostí je pro tuto profesi malér a hlas, s jehož možnostmi se jakožto dáma už jistého věku nezřízeně mazlí i tam, kde má jen poskytovat informace, je další malér. Posluchače musí napadnout, že je zřejmě nevyžitá v soukromí a své hlasové mazlení bezděčně přenáší před mikrofon. Ostatně v jednom Rondu, v němž pouštěla skladby M. Feldmana, sdělila stále sebe prožívající paní Jájá-redaktorka posluchačstvu něco přímo pikantního: „Hudbu poslouchám buď /,,,/ nebo na cestě k osahávání vlastní identity.“ „Osahávat identitu“ – no fuj!

Pani Dobrovskou ovšem v neznalostech a kulturních propadech daleko překonává Váš největší expert na nesmysly pan Rafael Brom. O svou práci v rozhlase má evidentní zájem, pilně „vyrábí“ pořad za pořadem, avšak u většiny jím prezentovaných témat se projevují mnohdy až křiklavé nedostatky v jeho vzdělání. (V této souvislosti nelze přehlédnout, že na internetové stránce Vaší stanice není u něj a několika dalších redaktorů hudební redakce – pro jistotu! - uvedeno, jaké mají vzdělání. Důvody jsou zřejmé...)

Dříve, než budu dokumentovat nekvalitní práci tohoto redaktora, připomenu znovu něco z Kodexu Českého rozhlasu „Jazykový projev“.

16. 1: „Český rozhlas je zavázán dbát o kultivovanost jazykového projevu. Vyjadřování hlasatelů, moderátorů a redaktorů ve vysílání musí působit jako vzor správného užívání jazyka již s ohledem na skutečnost, že posluchači mohou takovému vyjadřování přikládat normotvorný význam.“

Pan Brom je největší jazykový provinilec Vaší redakce, a to už po léta, a Vy s tím nic neděláte…Jeho lapsů mám poznamenány desítky. K těm nejkřiklavějším patřil už samotný název jeho programu z 4.8.2003 (a v týdeníku Český rozhlas k němu vytištěná upoutávka) "Viola d´amore redivivus [sic !]". Proč se redaktor a autor, který nemá o latině ani ponětí, staví do pózy vzdělance a latiníka ...!? A nikdo v redakci ani v týdeníku ho neopraví… – Nevzdělaný pan Brom rád uplatňuje cizí slova, jejichž správný význam nezná. Nedávno v jednom Rondu, v němž posuzoval hru dvou komorních hráčů (klavír a violoncello), o nich mluvil jako o „protagonistech“. To slovo se mu asi zalíbilo, netuší však, že protagonista znamená „přední bojovník“, v přeneseném smyslu přední herec, přední postava děje. Podílejí-li se ovšem na nahrávce jen dva interpreti (a nikdo jiný, žádný sbor), nelze je označit za „protagonisty“. (Mimochodem: slovo „protagonista“ se teď mezi členy Vaší redakce a moderátory šíří jako mor, při přenosu koncertu k výročí izraelského státu byla za „protagonistu koncertu“ označena celá Komorní filharmonie, podobně při informaci o koncertě v Hradci Králové…)

3. 9.2 007 sdělil pan red. Brom posluchačům, že Strauss byl „protěžovaným“ autorem. Najde se v redakci někdo, kdo mu vysvětlí, že české slovo „protežovat“ je převzato z francouzského „protéger“ a z žádného „protížení“? Dále zmínil „následující rozkvět třídobého taktu“. Co může prosím Vás v třídobém taktu rozkvétat ? Pokračoval Mozartovou „grácii“¨, maje patrně na mysli graciéznost Mozartovy hudby. Jméno známého dirigenta pak vyslovoval „Mechta“ (místo „méta“). 21. 11. 2008 ve zmíněném už Matiné vyslovoval zase jméno franc. skladatele Vierna tak, jak se píše, tj. „Vierne“, místo správného „vjern“.

Už před lety jasem si natočil jeden jeho pořad o italské hudbě v barokní Francii. To byly přímo orgie nevzdělanosti. Ten člověk si myslí, že když převezme z nějakého slovníku základní údaje třeba o Lullym a doplní je svojí slovní slámou, tak může bez problémů dělat pořady pro rozhlas. Mluvil tam např. o „instalaci italské nové hudby“ ve Francii. (Instalovat mohu nějaké technické zařízení nebo někoho uvést do vysokého úřadu, ale hudbu instalovat nemohu.) Lullyho „tragédie lyrique“ Brom vyslovoval s „g“, Racina četl „resin“, jako zatuchlý komunista odmítl mluvit u sv. Cecilii a uvedl „Zpěv k poctě Cecilie“ a vrchol předvedl v závěru výrokem, že Charpentier zemřekl „v domě Sainte-Chapelle“.

Malá vsuvka: pan red. Ruml má sice – na rozdíl od R.Broma – doktorát, ale i jeho četné lapsy dokládají, že u Mužíků se toho moc nenaučil. V pasáži o Bromovi ho zmiňuji jen kvůli jedné ukázce jeho vzdělání na úrovni Broma: na stránkách Týdeníku Rozhlasu napsal k vysílání opery Baldassara Galuppiho La Diavolessa 25. 08. 2007: „…hospodyně Ghiandina vnímá euforii svého pána pro hledače pokladů…“. Dr. Ruml neví, že euforie je právě zažívaný pocit blaženosti, takže nemůže být nějaká „euforie pro hledače pokladů“.

Ale zpět ke „klasikovi“. Vedle své celkové nevzdělanosti, spojené s nedostatečnou znalosti spisovného jazyka se red. Brom velice prohřešuje na češtině ledabylou stylizací svých textů. Po ruce mám příklad z jeho tištěné upoutávky v uvedeném rozhlasovém týdeníku "Hilary Hahnová hraje J. S. Bacha". Začne-li stať slovy: "Poslední z titulů americké houslové virtuosky...", pak čtenář nutně musí nejprve myslet na titul, který ta dáma získala studiem, např. MA (= Master of Arts). Teprve z dalšího kontextu poznává, že v hantýrce tonoucí redaktor má pod „titulem“ na mysli nově vydané CD oné houslistky... Text pak pokračoval dokonalou ukázkou Bromových blábolů a podřadné češtiny: "A tak se obávám, setrvá-li v jejích projektech ona vzrušivá poezie celkového designu, kterým vždy navýšila dokonalost její (!) hry…" Navrhuji redakci uspořádat seminář o "vzrušivé poezii celkového designu" textů pana Broma.

V Matiné 9. 11. 2007 Brom posluchačům sdělil, že našel zajímavé CD v „nonkonformním obchodě“ (co tím mínil ?) a k tomuto nesmyslnému označení přidal nehoráznost redaktora veřejnoprávního rozhlasu, když z vladařského trůnu, na který sám sebe povýšil, pokračoval: „Rád si vyslechnu váš náhled (!) …“. -

Pár jiných příkladů Bromovy necitelnosti k češtině. V textu o K.Zimermanovi v časopise Český rozhlas psal : "Premiéra přišla..." a "Premiéra se hrála...". Avšak prvá provedení ani „nepřicházejí“, ani se „nehrají“, nýbrž konají. V Rondu 20.8.2008 nejméně třikrát mluvil o „světové premiéře nahrávky“. Slovo „premiéra“ má latinský původ, do češtiny jsme je přejali z francouzského „première“ = první. „Premiéra“ je první představení, něco, co se odehraje jeden večer. Je zcela nevhodné vytvářet vazbu „premiéra nahrávky“, protože nahrávka je záležitost trvalá, ne jednoho večera. Brom zde opět používá cizí slovo nesprávně, místo jednoduchého českého označení „první nahrávka“.

Češtinářská necitlivost Bromova je ovšem program mnoholetý, což lze dokládat např. už z jeho textu z 25. 8. 2003: není vhodné říkat, že Liszt měl "virtuózní periodu", protože perioda nemůže být virtuózní, nanejvýš může existovat údobí, v němž L. kladl zvýšený důraz na virtuozitu. Podobně v čísle téhož časopisu z 18.8. zmiňoval pan Brom "virtuózní výšiny", což opět není vhodné, nanejvýš mohou být "výšiny virtuozity". Není vhodný ledabylý výrok, že Kremer "pořídil titul", nýbrž pořídil nahrávku s titulem... Stejně tak je chybný výrok "narozeninová melodie", může být jen melodie písně k narozeninám. 2.6.2008 Váš obdivuhodný češtinář v Rondu ocenil „stylové hodnoty díla“, aniž by posluchačům vysvětlil, co takovou nevhodnou manipulací s pojmy myslí. Atd.

Do pořadu Rondo (v němž se tak snadno vydělává…) byste Broma neměli pouštět i s ohledem na hodnotová kriteria, která uplatňuje. 6.10.2008 se v něm zase „předvedl“, když nadšeně informoval o děsivém produktu pro Japonce, tj. o CD, na němž varhaník Bárta a kornista Baborák hrají naprosto nevkusné úpravy skladeb Bachových. Bach hraný na varhanách v Rudolfinu je apriori zkreslený Bach. Baborák je sice fenomenální kornista, jehož hrou jsme vždy znovu okouzleni, ale jak už všechno pro svůj nástroj dávno nastudoval, je zřejmě ochoten hrát a nahrávat cokoliv. Škoda, že se propůjčil i k takové věci. Hrát Bachovu varhanní „Choralbearbeitung“ Ein´ feste Burg ist unser Gott (BBV 720) v úpravě pro varhany a lesní roh je interpretační barbarství, které původní skladbu zásadně zkresluje. Podobně je to s úpravami árií z kantát, které v pořadu zazněly. A red. Brom nejen že vůbec nepopsal, jak se má ta která úprava k originálu, ale mluvil jen o „transkripci melodií“ a jako skutečný „kritik-znalec“ dal této umělecké degradaci J. S. Bacha 5 hvězdiček! Děsivé! Nepouštějte ho už do Ronda, prosím Vás, ať sestavuje pořady Štraussových valčíků do oddechových programů, na víc zřejmě nemá.

A dohlíží někdo na jeho programy v Matiné ? Tam by měl být přímo pod jazykovou kuratelou ! Příklady z 17. 11. 2008. „Šikovně“ tam zpeněžil i Baborákovy nahrávky, o nichž mluvil v Rondu 16.10.2008 a cizí slova vyslovoval jako dokonalý polovzdělanec: „stadžióny“ (třikrát!), francouzký název hoboje pak „ódboa“ místo správného „óbua“. A zase se to neobešlo bez češtinářských lahůdek: „…k této stylové době to patří“, „tlumočí všechny pohnutky (!) melodie“ atd. V Matiné 1.7.2008 vyslovoval jméno známého dirigenta „mázel“, ač správná je „mazel“.

Bromovo Ego je menší a jiného typu než paní Wandy - v nedávném pořadu se projevilo např. slovy „v říjnu jsem vysílal“…, v Matiné 2. 7. 2008 velký šéf Brom „zohlednil“ přání posluchačů atd. - ale je také nevkusné až nebezpečné.

* * *

Redaktor Dřevíkovský je další „ozdobou“ Vaší současné redakce, patřící zřejmě mezi nepoučitelné. Po oněch dvou už zmíněných kolosálních lapsech jsem 16. 7. 2008 poslouchal jeho Matiné a opět se hemžilo chybami. Baron Swieten nepomohl k Haydnovým úspěchům v Anglii, texty k 2 oratoriím mu poskytl až po skladatelově návratu z Anglie. Společnost „der Asociierten“ nepatronovala ve Vídni provádění pouze Händlových oratorií. V kapele pruského krále Víléma byl po léta František, nikoliv Jiří Benda, ten tam pobyl jen krátce. Mezi skladatele s „modrou krví“ patří Marie von Paradies asi jako Ditters von Dittersdorf, protože si predikát pro svou osobu koupili. Atd. 21. 10. 2008 v Matiné uváděl Vivaldiho koncert pro 2 trubky, údajně prý komponovaném „Pur la solenité di…“ – z čeho to pan redaktor citoval a v jakém jazyku ? To nebylo ani franc. ani italsky. A v Ryomově velkém tematickém katalogu Vivaldiho skladeb žádná taková poznámka u této skladby uvedena není.

A teď k paní red. Vladimíře Lukařové.

Je snaživá, a s ohledem na tematiku, které se věnuje, bych jí rád fandil, ale nedaří se mi to. Jednak má velké vzdělanostní nedostatky (ne ovšem kategorie Bromovy !), a přitom se hodně cpe do popředí. Nemýlím-li se byla to ona, kdo ve Vaší redakci zavedl vkládat do rozhlasového věstníku i do hlášení o pořadu větu „spolupracovala Vladimíra Lukařová“ nebo „redakční spolupráce VL“ apod. To je jistě možné, ale hlásí-li se takto i o podíl autorský, pak na ni padá i zvýšená zodpovědnost. A pak je nutné se ptát, jak to, že v roce 2007 uvedla v nedělním cyklu „liturgický rok“ šestý (!) liturgický rok z Bachových chrámových kantát! To byla veliká drzost ! V každém životopise Bacha a v soupisu jeho díla se dokládá, že je dochováno 200 jeho duchovních kantát, které představují cca 3 ročníky lutherského liturgického roku. Jestliže Český rozhlas vysílal „6.liturgický rok“ těchto kantát, pak klamal posluchače pokud jde o počet dochovaných Bachových chrámových kantát, a zastíral, že ve skutečnosti reprizuje staré pořady. Tzv. 6. liturgický rok Bachových kantát byl ošklivý podvod paní red. Lukařové na posluchači, který jí ovšem – na jeden či dva roky - ušetřil spoustu práce. Zbývá otázka, zda tak činila s vědomím svých nadřízených nebo zda jejich znalost Bachova díla je tak malá, že na toto klamání veřejnosti, provozované jejich redakcí, nepřišli.

Jen o trochu menší pohromou byl cyklus o Bachových motetech. V roce 2006 byl reprizován po třetí. Aniž bylo posluchačům řečeno alespoň něco o specifičnosti těchto Bachových děl, povídalo si v pořadu vždy několik pánů a paní VL o různých nahrávkách, jejich kvalitě apod. To bylo jistě legitimní téma, ale aby se jeho zpracování skutečně zdařilo a posluchači něco dalo, musela by být jeho příprava a režie nesrovnatelně pečlivější, než byla. Když např. v průběhu reprodukce jednoho moteta řekne L. Hurník ležérně: "To je pěkný nápad takhle to udělat" - a k tomu svému „takhle“ nedá žádné vysvětlení, tak nabídl posluchači skutečně mnoho… Co bylo míněno tím „takhle“ a co měl posluchač postřehnout ? Když pak týž účastník pochválí pojetí, které "umožňuje taneční přístup", tak už je to malér, dezorientující posluchače: Bachovo moteto a „taneční přístup“!? Berete vůbec v úvahu, o čem se tam zpívá? A když byl posluchač obdařen technickou poruchou - došlo k ní 19. 11. 2006 při třetím (!) reprizování cyklu (Matthauser, Novák, Hurník) - pořad byl na chvíli přerušen, pak byla část nahraného pořadu zopakována, ale v odhlášení pořadu nezaznělo ani slovo omluvy.

V bachovských pořadech si red. Lukařová navykla (žel i s ing. Novákem) nesprávně používat termín „libreto“. Mj. tak vytvářeli u českého posluchače (mylnou) představu, že v německé literatuře 18. století vznikl zvláštní literární útvar, vykazující stovky dochovaných děl, který by bylo možno označit jako „chrámové kantáty“. Skladatelé pak jen chodili a příslušné „textové knížky“ si brali pro své kompozice. Pí Lukařová si termín „libreto“ dokonce do té míry zamilovala, že 22. 1. 2006 mluvila o „libretu“ Brahmsových Čtyř vážných písní“….

V týdeníku Český rozhlas 2005 č. 36 psala o svém programu „Biblické postavy v Händelových oratoriích“, v tomto případě šlo o Jeftu, a jako vždy uplatnila dlouhý citát z Rollanda. Přitom nemá ani tušení, že to, co je v citátu uvedeno jako Händlova poznámka v partituře o slábnoucím zraku, je jen Rollandova parafráze oné poznámky ! A pak píše: „Textovou předlohou je kniha Soudců“. To už je křiklavý nesmysl. Händel nezhudebňoval biblický text ! Z Knihy Soudců byl čerpán námět, ale „textovou předlohu“ tvořilo libreto Thomase Morella, který – což lze zjistit pouhým nahlédnutím do tematického katalogu H-ova díla – do něj přejal také některé postavy z jedné školské hry z 1554 a nikoliv z Bible, v níž se vůbec nevyskytují!

V neděli 16. 11. 2008 se paní L. zase předvedla, když mluvila o Mozartově „dětské opeře Appolo a Hyacintus“. Zase objev !

Nedávno (6. 10. 2008) se paní Lukařové nedařilo ani v přestávce přenosu koncertu k 60. výročí založení státu Izrael. Nechám-li stranou fakt, že její mluvní projev se k akci toho druhu nehodil, pak tam skutečně neměly zaznít věty jako „Židovská obec po určitou dobu nemohla platit velmi výhodné daně…“ (pro ně přece výhodné nebyly!), nebo „vysídlování Židů na venkov i ze zemí, protože…“. Jazykově i věcně mne vyděsila věta: „Holokaust byl svědomím mnoha mocností, které se Židů nezastaly“. U takových „produktů“ se posluchač musí domýšlet, co vlastně chtěla autorka takové věty říct, avšak: holokaust je jev doby válečné, ty mocnosti byly ve válce s nacistickým Německem a jejich možnosti „zastat“ (?) se Židů, o jejichž utrpení v koncentračních táborech se ostatně dozvěděly s velkým zpožděním, byly minimální? V každém případě nelze říci, že holokaust „byl svědomím“.

Veliké problémy má pí Lukařová se svým autorským zázemím pro nedělní pořady. Naprosto prvořadý autorský výkon podával David Eben se svými nedělními půlhodinkami (Liturgický rok). Naproti tomu byl před několika lety velikým malérem liturgický rok v protestantismu, připravený Michalem Novenkem. Takový rozsáhlý cyklus by dal spoustu práce i erudovanému hudebnímu historikovi, jímž pan Novenko není, ačkoliv si na něj čas od času hraje. Pojednávat hudbu protestantských církví, jež nemají společnou centrální organizaci, ale každá z nich představuje samostatný národní útvar a jejich liturgické skladby jsou komponovány na jejich národní jazyky, představuje neobyčejně obtížný úkol. Co etnikum, to jiná liturgie. Posluchači se měli dozvědět, jak tu vedle věroučných rozdílů působily národní jazyky na jedné straně jako kulturní bariéry, na druhé straně jak v protestantské části Německa užívání národního jazyka v liturgii od 16.století pomohlo ranějšímu vzniku národního slohu. O tom a jiných historických fenoménech neřekl pan Novenko za celý rok ani slovo, jednotlivé národní odlišnosti ani nezmínil a po vyčerpání svých vědomostí o německé hudbě už lepil desítky dalších pořadů metodou co dům zrovna na dostupných CD dal. V jeho podání to byla takřka celoroční ukázka nekompetentnosti, ledabylosti, neznalosti, nepřipravenosti. Sebeokouzlený konzervatorní pedagog své texty nejednou bez potřebné přípravy improvizoval rovnou na mikrofon, přičemž - při veškeré své elokvenci - mnohdy vytvářel úplné větné patvary (nejčastěji tzv. vybočení z vazby). Aspoň jednu ukázku z jeho textu: „…Vychutnáme si je proto, abychom si je mohli lépe přiblížit…“.) A to vše se dálo pod patronací paní Lukařové…

Maestro Novenko nešetří podobnými klenoty ani v podstatně kratších cyklech, jež mu jsou pí Lukařovou svěřovány, viz např. jeho „vánoční hudba v Salcburku“, prosinec 2006.

První z těchto pořadů šel v neděli 3. 12. 2006 a byl o Mozartově chrámové hudbě. N. to pro sebe vyřešil jednoduše: pustil několik nahrávek Ave verum corpus + chrámové sonáty + nesmyslný komentář. Mozartovo zapsání Allegriho Miserere v Římě prý bylo vyšetřováno a papež prý Mozartovi odpustil. (Kde jsou k tomuto výkladu prameny, mistře?) Další: v salcburském dómu prý tehdy nebyly velké varhany. Nesmysl, byly tam i velké varhany s 50 rejstříky. - Takovéhle žvanění bylo pro mne osobně nepříjemné, protože paralelně běžící můj cyklus říkal o varhanách v salcburském dómu něco jiného.

V září 2008 nás pan N. oblažil třídílným cyklem Duchovní hudba protestantismu a anglikánství. Už jeho název byl chybný. Copak existuje hudba „katolictví“ ? „Protestantismus“ nemá hudbu, tu mají protestantské církve.

Novenko 23. 10. 2005: „Monteho hudba ovlivnila celý český hudební život v 16. i následujícím století.“ To je ukázkové plácnutí někoho, kdo přichází před mikrofon nepřipraven.

K trvalým externím přispěvatelům Vaší redakce patří pan prof. Jiří Hlaváč. Z toho už musí být posluchači za ta léta jeho Matiné ad. opravdu unaveni, zvlášť když se – v jiné autostylizaci – cpe i na jiné rozhlasové stanice. Tento vysokoškolský učitel a muž mnoha funkcí na HAMU aj. se na Vaší stanici silně stylizuje do role všestranně moudrého znalce a Vy jeho stále mohutnějícímu Egu už po léta skýtáte svá Matiné. Osou takřka všech těchto jeho pořadů není hudba, ale jeho osobní vzpomínky, sebechvály a jeho „Jájá“.

Jako svědectví o míře jeho nevkusných sebechval stačí dva příklady.

Matiné 4. 9. 2008: „Byl jsem elévem a přesto jsem vychoval vítěze…“, „vychoval jsem řadu špičkových klarinetistů“. (Svou sebechválu v tomto pořadu dovršil zařazením své podřadné skladby, údajného „melodramu pro Z. Navarovou“ – načež posluchač vedle textu slyšel jen jeho klarinet …O den později se opět sděloval publiku: hrál jsem „s více jak stovkou orchestrů“).

Matiné 4. 12. 2008: „Vychoval jsem 12 laureátů mezinárodních soutěží…V mém (!) oboru bych stěží hledal stejně úspěšného pedagoga.“ -

Tak to už je na lékařské vyšetření…

Hlaváč v rozhlase během let postupně – přímo v cyklech svých Matiné, pro něž už si jako často přizvávaný rutinér dělá i znělky – hovořil o svých učitelích v Brně a v Praze, o svých spolužácích v Brně a Praze, o svých kolezích v Brně a v Praze, o žácích v Brně a v Praze, o přátelích v Brně, v Praze a v cizině, o členech mezinárodních porot, v nichž zasedal, zasedá a zasedati bude atd. Přitom je nápadné, jak v těchto sebeinscenačních programech jen zřídkakdy řekne něco o hudbě. A když si udělá znělku, podepře svá moudra výrokem Balzaca – budiž – ale proč ho vyslovuje jako pana „de“ Balzac ? A nikdo v rozhlase mu tu sérii nesprávné výslovnosti v podobě znělky neopraví… - Jak to, že redakci nevyděsí ani jeho výroky typu : “chci dodat vlastní pocitovou škálu, kterou zažívám…“. Proč mají být posluchačům servírovány „pocity“ nebo dokonce celá „pocitová škála“ stárnoucího rozhlasového exhibicionisty? WD a JH – Vaši Jájá-experti.

K stálým trapnostem jeho projevů patří, že se přes svůj pokročilý věk a vysokoškolské pedagogické funkce dodnes nenaučil česká přivlastňovací zájmena. Upozorněte ho laskavě, ať neříká znovu a znovu "já v mém", ale správně „já ve svém". 6. 4. 2006 : "Mé dnešní putování začnu...". 4.8.2006 : "Setkal jsem se s mým žákem" (obdobně 6. 12. 2006), „spolu s mým někdejším žákem jsem“ (4. 9. 2008), „vnímám jako jeden z největších zážitků mého života…“ (8. 6.2007). „Vzpomínám na žáky v mé třídě“, „pozvu vás k poslechu mých skladeb“. Pozoruhodnou kumulaci chyb představuje jeho výrok v Matiné 2. 6.2 006: "...nahrávku v mé diskografii nemám..." Tento pan profesor nejen neumí ona zájmena, ale také neví, co je diskografie ! (Správně měl říci „ve své fonotéce"). Překvapí i dalšími parádními výroky: „Je až překvapivé, jak povrchním posuzovatelem lidských peripetií (sic!) Mozart byl.“ - „Vnímání nás a Rakušanů je dost společné“! – Asi jste chtěl, vynikající pedagogu, říci : „vnímání naše a Rakušanů“ – Daleko nejkrásnější je ovšem jeho výrok "Nabucco bude opakováno" (únor 2006). To Nabucco – skutečně velkolepé, pane děkane!

V jednom pořadu - před delším časem - byl p. Hlaváč dotázán L.Hurníkem proč asi Mozart nenapsal koncert pro trubku, načež odpověděl jako skutečný „znalec“ historie hudby pro dechové nástroje : "Třeba si myslel, že by nenapsal lepší než Haydn." Netušil, že Haydn napsal svůj koncert pro trubku až řadu let po Mozartově smrti...

Dalšího Hlaváče máte v Brně, to není egoman jako jeho pražsko-brněnský jmenovec, ale i jemu laskavě doporučte, aby si lépe ověřoval historická fakta, než o nich začne povídat ve vysílání. Příklad: 10.12.2008 v Matiné o Vivaldim a českých hudebnících tvrdil mj., že se s ním v Benátkách setkal J.D.Zelenka (odkud brněnský multiplikátor toto tvrzení čerpal ?) a že Vivaldi přijel do Prahy ke korunovaci Karla VI. !! To s jistotou nikoliv. – Ach ti Hlaváči…

Ještě několik drobností k Vaším dalším spolupracovníkům, o nichž bych se jinak nezmiňoval. V č. 46 Týdeníku Rozhlas „Josef Třeštík, redaktor ČRo 3 –Vltava“ psal na téma „Hudba východu na východě Čech“. Navíc ledabylec, a to od prvního odstavce ! Ověřte si sami: co (jakožto věcná informace) chybí ve spojení mezi 1.větou jeho statě a dalšími ? Ale hlavně - zcela chybná je Třeštíkem šířená informace o Schnittkeho kantátě „Seid nüchtern…“: „Ta je z velké části postavena na závěrečném aktu opery Historie doktora Johanna Fausta, kterou skladatel vytvořil pro Hamburskou operu…“ Ve skutečnosti je to obráceně, nejprve Sch. napsal onu faustovskou kantátu, jako samostatné dílo ji už 1983 provedl Rožděstvenskij ve Vídni (záznam vysílal i Československý rozhlas…) a později ji autor zařadil na závěr své opery pro Hamburk.

Ještě jeden Váš mimopražský přispěvatel potřebuje redakční korektiv: mám na mysli jedno čtyřdenní Matiné, které připravila Ostrava (jinak znamenitě vybírající programy pro dopolední Psáno kursivou), a svěřila je varhaníkovi Tomáši Thonovi. Tento muž neváhal věnovat celý první program vlastním nahrávkám a při té příležitosti vyslovil své jméno na mikrofon snad 20krát. Největší věcné chyby se dopustil výrokem, že Vivaldi své Roční doby doprovodil sonety „v latině“ ! Nikoliv, v italštině. Škoda, jinak bylo v jeho pořadech – patrně neredigovaných – několik dobrých míst.

Když jsem u varhaníků: 8. a 15. 12. 2008 jste vpustili před mikrofon mladého varhaníka Pavla Kohouta, ale pozor na to. Varhaník je zřejmě velmi dobrý a všechny reprodukované nahrávky stály za poslouchání, ale jeho hudebněhistorické znalosti jsou natolik přeskromné a čeština tak špatná, že na promluvy v rozhlase nemá zatím nárok. (Pamatujte na Kodex!) Kohout rovněž neumí přivlastňovací zájmena ! „Po svém návratu se jeho hudba těší větší pozornosti.“ Bratři Kopřivové „pokračovali v tradici jejich otce“ atd. Jiná lahůdka: „Vaňhal byl praktikem“, pravil varhaník, jenž je v takovém případě „hlupákem“. Nebo: „hledisko barokní polyfonie se promítalo do děl jeho žáků“, Kopřiva se narodil „o pět let později po Kuchařovi“, s Mozartem měl prý „společný osud“ (to žili oba ve Vídni apod. ?), nebo měli spíš „podobný osud“, tj. že umřeli mladí? Fugu „předvede na varhany“ ? Mladý Kuchař se neučil u „Thámy“ ale u „Tháma“. Odvedl „nenahraditelnou práci“ ? Atd., nestačil jsem psát… Kdo měl redakční dozor nad tím mladým mužem se špatnou češtinou ?

-------

Příště bude především o plagiátech a dalších hříších dr. Rumla, o lapsech „suverénní“ paní dr. H. Havlíkové, o dalších hříších archanděla Rafaela, o dobrém stylistovi, ale špatném „historikovi“ (ač ho tak obdivně označuje pí Vašatová) Vítkovi ad.

Až sem do toho nočního ticha slyším, jaká mi po této četbě dáváte jména, pardon, chci říci, jak pozitivně oceňujete tuto kolegiální zpětnou vazbu.

Zdravím.

Tomislav Volek

16. 12. 2008