Panstvo !


         Takhle to dál nejde ! Táhne mi na 75 a času ubývá. Téměř půl století jsem žil a strádal v totalitních systémech, které mi z života ukradly co mohly. Závěr prožívám ve společenském systému, který se ani šestnáct let po pádu totality nemůže bez uzardění vydávat za zcela demokratický, takže se s ním úplně ztotožnit nemohu. Smutné, že ano !? Co teď ? Stejně jako dříve mou jedinou zbraní bylo a zůstává slovo. Avšak: žádné noviny, časopisy či jiná média mi nedávají - až na několik výkřiků do rubriky „čtenáři nám píší“ - sebemenší příležitost k vyslovení názoru. Jen teď v roce mozartovského jubilea smím psát o Mozartovi, což činím rád, protože tento autor a jeho tvorba patří k tomu nejkrásnějšími, co mi život dal. Ale nejen Mozartem živ je člověk. A v této truchlivé situaci komunisty dlouhodobě deptaného intelektuála mi přichází na pomoc pokrok. Technický pokrok. Internet. Ta skvělá pomůcka, ohrožující ve světě společenské diktatury, může velice pomoci i jednotlivci, i do skromné ohrádky jeho soukromí vykázanému starci v době,

        a) kdy je "předebilizováno" - na autorství toho slova si činí nárok moje znamenitá doktorandka, přes svůj mladý věk již úspěšná mozartovská badatelka a navíc skvělá tajemnice Mozartovy obce v ČR, dvojnásobná magistra Milada Jonášová, tak ho zde jako slovo zatím nelexikální, avšak výstižné, píši v uvozovkách. V každém případě pro naši dobu platí, že pokles humanitní vzdělanosti a úrovně společenského jednání je až zarážející (příklad za jiné: programy komerčních televizí typu Vyvolení apod.),

         b) kdy komunisté a konjunkturální ctižádostivci totalitní éry znovu ovládli řadu oborů včetně mé milované muzikologie,

         c) kdy komunisté a konjunkturální ctižádostivci totalitní éry vydávají své paměti, v nichž křiklavě zkreslují obraz oněch dob, a pamětník při této četbě žasne, na co všechno "zapomněli",

         d) kdy komunisté a konjunkturální ctižádostivci totalitní éry v textech o sobě v příručkách typu "kdo je kdo" zamlčují, do jak bezpečného "přístavu výsadníků" se v oněch dobách uchylovali a jak si v něm počínali,

         e) kdy komunisté a konjunkturální ctižádostivci totalitní éry píší nekrology na své zesnulé soudruhy a v nich s oblibou fabulují, jak tito lidé za totality trpěli,

         f) kdy hudebněvědecké ústavy a katedry stejně jako odborná periodika této sféry se po celých 16 let úspěšně vyhýbají povinnosti zkoumat a analyzovat totalitní éru a vydat o ní svědectví,

         g) kdy je nutné na tato cílevědomá zkreslování historických skutečností zareagovat vlastním a dokumentovaným svědectvím , např. jak to bylo, když mne v roce 1964 komunisté vyhazovali z fakulty a když si to spolu se svými lokajskými přisluhovači z let totality zopakovali v roce 2002,

         h) kdy je na čase zveřejnit, jak mne soudili za totality a jak mne soudili po jejím pádu, ale s dále aktivními soudci z totalitní éry, především v procesu Buchner (alias Egerváry Sandor) contra Volek,

         ch) kdy mladí konjunkturalisté naší doby vykazují mnoho společných rysů se svými mravně spřízněnými předchůdci v době po Velkém Únoru,

         i) kdy jsme opakovaně svědky platnosti poznatku, že "dědicové zničí vše" (José Ortega y Gasset).

         Ergo: s pomocí novodobého vynálezu internetu a s oporou v historii nakumulované intelektuální produkce velkých tvůrčích a kritických duchů evropských dějin - na titulní stránce jsem se mohl přihlásit jen k třem obdivovaným, v mysli mám desítky dalších ! - hodlám na těchto stránkách demaskovat ty podřadnosti dneška, které spadají do mého horizontu a k jejichž posouzení mám potřebnou kompetenci. Zmíněný horizont je do značné míry vymezen mou profesí - hudební vědou - ale má i své přesahy, takže nepochybně dojde i na ně.

         Začněme malou rekapitulací základní látky, jak ji v popřevratové době přinesla má stať Od Sabiny k Jíravovi, napsaná po vydání seznamů agentů StB Petrem Cibulkou a otištěná v Hudebních rozhledech (1992, 45, č. 11, s. 514-515).

         Z hlediska uplynulých 16 let si dovoluji ocitovat z uvedené statě svou „výzvu k oněm jménům ze seznamů: vydejte svědectví. Vydejte svědectví o tom, kdo, kdy a jak vás vyhledal, jak kontakty probíhaly, co chtěli vědět, na koho se vyptávali, jaký na vás byl činěn nátlak. Vydejte svědectví jen o nich, o sobě neztraťte třeba ani slovo, ale pomozte odhalit a demaskovat ten odporný demoralizující systém, jehož specifickou obětí jste se stali. Pomůžete tím nejen objektivnímu poznání doby, ale znesnadníte případný návrat těchto praktik v dobách budoucích. Vaše svědectví je potřeba i proto, abychom poznali, v jaké míře a jakými cestami zamořila Státní bezpečnost i hudební sféru, v níž zajisté nešlo o nějakou špionáž.“ Ani jeden z těch zbabělců, zbabělců za totality a ještě zákeřnějších zbabělců i po jejím pádu, nezveřejnil o tom, jak se dostal do klepet StB, ani slovo. Tím méně mohou žádat o omluvu, prominutí, shovívavost, velkorysé odpuštění etc. Dříve snad, teď už ne, teď už vstoupili do dějin i tímto svým zbabělým mlčením.