Marketingový šampion Luks Václav

 

Je to tak! Když dnes chcete v médiích platit za renomovaného umělce-interpreta, musíte znalecky pracovat s reklamou a pořádně do ní investovat. A netroškařit! Prostě – „Cecilia Bartoli náš vzor!“ V Česku to mezi interprety umělecké hudby umí daleko nejlépe Václav Luks. Pavel Šporcl se sice v tomto směru angažuje ještě mnohem víc, ale proti rafinovaným formám Luksovy sebeprezentace si počíná jako pouťový křupan, kterému významnější agentury do světa určitě pomáhat nebudou. Do špičky silně angažované sebeprezentace už se – bohužel – dere i dirigent Jakub Hrůša. Ten je sice osobou z kultivovaného prostředí, ale kdyby z těch svých stále pečlivěji pěstovaných reklamních krasopozitur trochu ubral, byl by jako vážný umělec důvěryhodnější. Když mu teď jeho skvěle pracující agentura IMG Artists, dojednávající vystoupení i za takové machry jako jsou Sir Antonio Pappano, André Previn, Franz Welser-Möst, Murray Perahia, do Prahy se prosadivší Semjon Byčkov ad., pomáhá k uplatnění dokonce i u předních světových orchestrů a on se začíná sebou samým přenáramně pýšit, musí od českého muzikologického pamětníka vyslechnout, že např. jeho poslední pražské provedení Berliozovy Fantastické symfonie bylo po nejedné stránce hodně problematické. Notičky tam byly všechny, to ano, ale mnohá místa zazněla v citelném nesouladu s jedinečným stylem tohoto výjimečného díla. Na pojednání této záležitosti se teprve chystám, protože propadá-li nadaný umělec nemístnému sebeokouzlení, je to vždy cesta do pekel a Hrůši by byla veliká škoda. Dnes se tu však scházíme z jiných důvodů: kvůli českému marketingovému superpřeborníkovi na poli umělecké hudby Václavu Luksovi, který má na té cestě do pekel šoubyznysu před Hrůšou už veliký náskok, takže záchranáři z VIADONORE musejí vyjíždět nejdříve k tomuto případu, a my spolu s nimi chováme naději v úspěšnou resuscitaci. –

Když do Googlu napíšete jméno „Václav Luks“, otevře se vám vstup do kolosální portrétní galerie, takřka cele věnované tomuto největšímu českému hudebnímu Adonisovi našich dní. Dramaturgové této galerie – koncipované nepochybně pod vedením samotného Mistra – pro ni vytvářeli a shromažďovali obrazy především po dvou tematických liniích:

a) nabídnout kochání se pohledem do Duchem prostoupené Mistrovy Tváře,

b) nabídnout opojení z kouzla pohybů, jimiž Mistr přelévá svého Ducha do sobě oddaných a v kumštu poddaných muzikantů.

Nesnažte se dopočítat všech v této galerii zveřejněných příkladů Adonisových půvabů! Já jsem při podobném záměru odpadl po jejich stovce, a to jsem snad nebyl ještě ani v polovině. Nač ale pedantsky počítat, když se můžeme jednoduše oddat diváckému potěšení poté, co do těchto pokladů ponoříme svůj – řečeno bohatým slovníkem básníka Václava Renče – „lovný čeřen“. S jeho pomocí se před naším zrakem rázem objeví bohatý úlovek portrétů Václava Lukse alias nejspanilejšího Adonise naší současné hudební sféry. V klasickém Snáři mé babičky by bylo potěšení z pohledů na něj formulováno asi takto:

 Lukse na obrazovce či na stránkách Harmonie viděti,

potěšení velké zažívati!

Pokud byste i vy zatoužili vidět na vlastní oči jak vypadá Bystrost, Snivost i Hloubka Ducha Hudebního, vstupte do Luksovy obrazové galerie! Vstupné se tam neplatí, a kdyby na vás Luksova ochranka nějak vyjela, uklidníte ji pronesením zaklínadla

„Václav Luks jest Duchem Nejprostoupenější Dirigent!“

Karajan? No ano, ten zůstává bezkonkurenčním manekýnem evropské umělecké hudby 20. století, a to jak počtem nabízených snímků, videí a filmů, tak především díky těm portrétům v kokpitu jím vlastněného proudového letounu Falcon 100. Český fanoušek však nemůže nepřipomenout, že Karajan byl – ve srovnání s Luksem – nesrovnatelně statičtější. Během celé symfonické věty se vůbec nehnul z místa a i horní polovinu těla měl podstatně méně aktivní, resp. jeho škála pohybů byla mnohem menší než Luksova a do prstů postoupila jeho gestika jen velmi málo. (Jak známo, jeho letitým problémem byla jeho páteř, která si dokonce vynutila nějaké operace.) Takže pokud dirigentův výkon hodnotíme také podle škály jeho pohybů, pak manekýn Karajan ve srovnání s českým manekýnem Luksem zcela určitě prohrává. Feš sice byl Karajan vždycky, a taky chlapák, v souboru gest měl i zaťatou pěst, což Luks nemá, ale někdy působil před orchestrem přece jen trochu jako pruský Kasernedirektor ve fraku. Kdežto Luks alias DND je vždy zobrazován nejen jako Velký Umělec či Velký Dirigent, ale pod jeho vlastní direkcí produkovaná hudba – a to včetně veškeré chrámové! – jeho bytost vždy i roztančí. V jeho mnohdy strhující choreografii už chybějí jen skoky, na něž ovšem – s ohledem na přibývající léta – už patrně nedojde… Rozhodující je, že pro ty osoby v koncertním sále, které se na hudbu chodí především dívat - už pro ně bylo mezi muzikanty vytvořeno označení „koukaři“ – Luks odbaletí třeba i mešní Crucifixus nebo De profundis.

          A pak ovšem – ta jeho TVÁŘ! Všem zmíněným pohybovým kreacím dominující Tvář. Tvář nejen sličného, ale především oduševnělého Adonise! Pro něj samotného je to evidentně jeho centrum securitatis. Vždy je ve svém tvarosloví pečlivě nastudovaná pro celou dobu jeho výkonu, od příchodu na pódium až do jeho opouštění, jež je obvykle zkrášleno objímáním a polibky s jeho vždy úžasnými pěvkyněmi a pěvci. (Jiní s ním přece nevystupují!) Každé pódiové vystoupení tohoto poctivého českého dirigenta-tanečníka je výsledkem nejen prostorově a pohybově pečlivě nastudované mimiky a choreografie, ale všem těm jeho promyšleným pohybovým kreacím vždy dominuje výraz intenzivního Duchovna v jeho TVÁŘI. Protože všichni víme, jak urostlým profesionálním baleťákům právě toto chybí, oceňujeme tím více Luksovu uměleckou poctivost: svou po léta vytvářenou zásobárnu Tělem učiněného Ducha (= jeho osobní interpretace slov víry „et incarnatus est“) nikdy nezapomene doma, ale s obětavostí sobě vlastní se s ní vláčí na každé představení, do Salcburku jako Rudolfina! Nu a – abychom to srovnání s Karajanem jen tak neodflákli – na nějaké to menší vlastní letadlo už bude mít jistě také našetřeno. Nebo dá přednost jachtě? Pln vlastenecké pýchy si to rád představuji: DND se opírá o hlavní stěžeň své jachty, kotvící vedle té Karajanovy v Saint Tropez, přičemž hemžení svých námořníků si vůbec nevšímá, neboť jeho Duch je i v tu chvíli ponořen do partitury nějaké barokní či klasické skladby a promýšlí, jak do ní pro nebližší provedení zase přikomponuje tympány…

Navíc: protože Luks je člověk vysoce humánního založení – jen nízcí závistivci mezi muzikantskými rutinéry o něm vzhledem k jeho zákulisnímu počínání mluví jako o „Dravci“, ba dokonce jako o „Žraloku“ – nehodlá ani ostatní Evropany krátit o požitky, jaké může poskytnout právě jen Duchem Nejprostoupenější Dirigent, a to i zvláštní galerií svých portrétů na internetu. Jsa člověkem velkorysým, dává se všem zrakům přelaskavě v plen nejen pod heslem „Václav Luks“, ale i pod heslem „Collegium 1704“. Pod tím se zájemci na internetu objeví jako první rubrika „O nás“, a v jejím rámci pak – v češtině, v němčině a v angličtině – článek:

VÁCLAV LUKS zakladatel barokního orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704“. V tomto článku se lze dočíst samé pravdy pravdoucí, jako např.: „S Collegiem 1704 se Václav Luks rychle zabydlel mezi elitními světovými tělesy věnujícími se interpretaci hudby 17. a 18. století.“ 

Toto sdělení dokládají hned čtyři Mistrovy fotografie, jimž dominuje ta, která se i v mé soutěži o titul Duchem Nejprostoupenějšího Dirigenta umístila mezi nejlepšími. (Nebo snad chcete vidět, čím byl v soutěži zastoupen Šporcl?)


  Protože Luks ví, jak mnoho současných Evropanů povznáší k výšinám i svými portréty, dal ke zmíněné přehlídce svých fotografií připojit informaci: „Fotografie ke stažení“. V ještě laskavěji formulované anglické verzi téhož své obdivovatele upozorňuje, že ty fotky jsou jim k dispozici v kvalitě potřebné pro jejich další tisk a rozmnožování: „Photographs in printable quality to download“. Cítíte v tomto přístupu Mistra k jeho vlastním portrétům to biblické:Vy pak ploďte se a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní! – DND je prostě Jedinečný! – Einmalig! – Unico! – Extraordinaire! – Pе́дкостный! – Vždyť na tak skvělý nápad nepřišly ani PR teamy Bartoliové! Ty jsou ovšem – přiznejme jim to – v jiném směru zase ještě o pěkný kus před Luksovým PR teamem, a to svou výzvou „Vote for Cecilia Bartoli!“ K tomu je připojeno vysvětlení: Voting is open for the 2018 Opera Magazine Readers’ Award, the only award decided by public vote.“ Tak do toho se DND zatím přihlásit nemůže, což je škoda přeškoda. My se tudíž zatím spokojíme stahováním a šířením podobizen velkého českého Mistra, což také všichni okouzlení redaktoři občasníku VIADONORE tímto činí.

Všichni ostatně víme, že DND je velice oblíbeným předmětem zájmu fotografů a jejich výsledné produkty bývají opravdu okouzlující. Patrně provždy už budeme za jeden z nejvýznamnějších hudebních ikonogramů z prvních desítiletí 21. století považovat Luksův profil na koncertním programu k provedení Bachovy mše h moll (viz VIADONORE, stať Luksův sešup do šoubyznysu). Přijde čas, kdy nikdo z nás už po tomto světě chodit nebude, ale generace spanilých zítřků se budou snažit pochopit naši dobu i na základě tohoto velkolepého ikonogramu, na němž je k vidění velký český hudební Adonis, an právě tone v extázi, okolní svět roku 2015 přitom vůbec nevnímá a divák může jen tušit, do jakých hlubin se zde a teď právě noří! Je na něm zachyceno samo GENIÁLNO V PONORU. Ti nejvzdělanější pak tuto podobu Luksovy tváře a jeho pohybovou kreaci docení zvláště po připomínce, že za Bacha vůbec žádná funkce dirigenta neexistovala. Zatímco sám Bach při provádění svých chrámových skladeb zřejmě jen nefotogenicky dřepěl za varhanním positivem, od něhož hudební produkce řídil, pak český hudební model DND 2015 svým do detailu nastudovaným úhledným zmítáním vlastní tělesné schrány koukařům v sále vždy názorně vizualizuje, o čem to Bachovo dílo ve skutečnosti je. Jak mohutný účin má na dnešního člověka většinového právě toto, dokládají mnohá svědectví, z nichž jedno z nejpřesvědčivějších podal v médiích sám vedoucí kulturní rubriky Respektu Jan H. Vitvar. Pokud jde o uměleckou hudbu, je to dokonalý troglodyt, a s touto výbavou otiskl Vitvar 9. 8. 2015 v Respektu o Luksově provedení Bachovy h moll mše článek s titulkem, který by měl být – spolu s Vitvarovým jménem a podobiznou – rovněž pro dějiny zachován: Bach špíny zbavený“.

To je titulek! Když jsem ho onehdy poprvé zahlédl, myslel jsem, že se v článku bude psát o restaurování v Lipsku dochovaného autentického portrétu J. S. Bacha, avšak Vitvarův text začíná takto:

O Bachově Mši h moll se říká, že pochopit tento náročný dvouhodinový kus je skoro stejně těžké jako pochopit křesťanství [sic!]. Natož ho pak srozumitelně předvést současnému, netrpělivému a roztěkanému publiku. Dirigentovi Václavu Luksovi (44) se to s jeho souborem Collegium 1704 daří. Je to paradox: v Česku nemáme žádnou tradici s interpretováním Bacha, přesto dnes Collegium patří v tomto oboru ke světové špičce.“ Atd.

       Co věta, to příspěvek do „kulturní klenotnice českých médií druhého desítiletí 21. století“. – Já ovšem při četbě těchto řádek tuhnul. A to nejen proto, že jsem byl v roce 1984 – jako hudební vědec na volné noze – vyzván redakcí měsíčníku Hudební rozhledy k vypracování studie k blížícímu se třístaletému bachovskému jubileu. (Mezi komunistickými hudebními vědci, hovícími si v pohodlí muzikologických pracovišť normalizační éry, na takové téma nikdo nedosáhl, takže přišel k dobru Volek…) Sepsal jsem – jako první pokus o stručnou bilanci různých podob provádění děl německého barokního protestanta v katolickém Česku, a to až do tehdy žhavé současnosti - text Bach a my (Hudební rozhledy, 1985, č. 6, před nedávnem vyšel v německém překladu také ve Vídni), ovšem mimořádně nevzdělaní, leč sebeokouzlení mediální psavci typu Jana H. Vitvara ještě 40 let potom (a to už mezitím k tématu Bachova hudba v Čechách vyšla řada dalších a detailnějších studií) klidně napíší, že „v Česku nemáme žádnou tradici s interpretováním Bacha“. V časopise, který po léta řídí o kulturu se naprosto nezajímající Erich Tabery, má takový vedoucí kulturní rubriky za povinnost pouze do ní každý týden obstarat několikastránkovou plytkost. Zplodí-li stupiditu na téma jakéhosi „Bachova zašpinění“ (kým, kdy a kde byl Vitvare „Bach zašpiněn“ a jak se to projevovalo?), v redakci Respektu ho určitě nikdo za neinformovaného blba nevyhlásí, to mohou a musí udělat jiní. (Nesvědčí vlastně proti mně, že Respekt po dlouhá léta stále ještě odbírám?) –

Ale zpět k DND Luksovi. Ještě si totiž musíme objasnit, jak tento dirigentský velikán dnes Bachovi nezištně „pomáhá“. Především jeho hudbu po svém „obohacuje“, a to hlavně ve dvou parametrech: v dynamice a v tempech. Když se podíváte do autografní partitury Mše h moll (dnes už je snadno k mání i na internetu, což je ovšem pro všechny Vitvary zbytečné), nemůžete přehlédnout, že jsou v ní celé věty vynotovány bez jakýchkoliv údajů o tempech a dynamice. Tyto komposiční složky totiž v Bachově době ani zdaleka nedisponovaly takovou škálou odstínů, jakou skladby z té doby vybavují Luksové et consortes. Luks se – především kvůli hudebně nevzdělanému publiku typu Jana H. Vitvara – rozhodl Bachovi, který byl v uvedených směrech zřejmě málo vzdělaný a disponovaný, „tak nějak lidsky, soudruzi“ pomoci. Pro větší zvukovou apartnost předisponoval Bachovu hudbu z baroka až někam do vrcholného klasicismu, kde už měla každá partitura spoustu těch crescendo, decrescendo, morendo, p, pp, pf, f, ff, sfz, rfz, jakož i Andante, Con moto, Con brio, Prestissimo, atd. V tištěném článku s omezeným rozsahem bohužel nelze toto Luksovo „přikomponování“ dokládat příklady, opravdovému zájemci proto doporučuji vyhledat si na internetu Bachovu autografní partituru a sledovat ji společně s poslechem Luksovy nahrávky. A nepřehlédnout ani tu skutečnost, že Bachova chrámová hudba byla po přenesení do koncertní síně zcela zbavena své původní bohoslužebné funkce a Luks i jeho posluchači už se navíc úplně přestali zajímat i o to, co a o čem se zpívá.

          Více o těchto ryze hudebních problémech jindy, teď máme na srdci ještě některé další problémy s velkým Václavem Luksem. Především: už jako DND by měl být patřičně honorován. Víme-li, že určité parametry do Bacha z vlastní laskavosti a píle přikomponoval, žádá si takový autorský výkon nejen potlesk, ale i odpovídající ocenění hmotné. Z nějakých „standing ovations“ v Rudolfinu žádné miliony nenaběhnou. A naši investigativci shodně hlásí, že po této stránce, ale snad už opravdu jen po této stránce, Václav Luks současné špičkové představitele světového šoubyznysu na poli umělecké hudby – tj. Plácida Dominga a Cecilii Bartoli – ještě ani zdaleka nedostihuje. Je tu však naděje, že se jeho situace i v tomto ohledu ještě zlepší, zvláště když se proslýchá, že přední hudební agentury světa už na jeho přání jednají s latináři, aby jim dovolili – bez dodatečných jizlivých komentářů o tiskové chybě – uplatňovat proslavené heslo v poněkud modifikovaném tvaru jako

EX ORIENTE LUKS“.

Na poli PR by to byla bomba, s něčím takovým nemůže přijít ani Domingo, ani Bartoli. A je tu ještě jedna důležitá otázka. Jako oko v hlavě chovám ve svém archivu program dvou koncertů Luksových souborů v Rudolfinu v prosinci 2016, na nichž za Mistrova řízení zaznělo Bachovo Vánoční oratorium. Přesněji řečeno, ze šesti kantát tohoto díla tam byly provedeny čtyři, ale Pražanům to může stačit, že ano. Zvlášť když nás sám DND v tištěném programu těchto koncertů potěšil dalšími svými čtyřmi fotografiemi, z nichž nejroztomilejší je ta, v níž nabízí k obdivu celou horní polovinu své fýzis, tentokrát - pro změnu - v ležérní kostkované košili. Jiná stránka programu obsahuje dvoujazyčné „Zvláštní poděkování Vizionářům Collegia 1704“, což je samo o sobě neméně úžasné, ale pak je tam – vedle pozvánky na „autogramiádu Václava Lukse“ a upozornění na možnost „dárkových poukazů“ – ještě další pozoruhodná informace: pod nadpisem „Collegium 1704 děkuje svým partnerům za laskavou podporu“ je uvedeno 15 „partnerů“, přičemž na prvním místě tohoto výčtu stojí

Ministerstvo kultury“.

Není to úžasné! Už pro tyhle řádky jsem tento program ani nezaložil do knihovny, mám ho na nočním stolku a čtu si v něm znova a znova, třebaže si přitom chvílemi připadám jako Čapkův a Janáčkův Idiot Hauk. Prostě už jsem stařec, neobeznámený se všemi možnostmi současné správy věcí pozemských, takže prosím: mohl by mi někdo objasnit, jak se říká tomu dnešnímu společenskému systému, v němž má jeden ze současných uměleckých souborů Ministerstvo kultury za svého partnera?

Od toho prosince 2016 si často před spaním představuji idylickou scénku, jak si božský Luks – má-li právě čas, chuť a potřebu – odskakuje do Nosticovského paláce na ministerstvo kultury a jménem svého Collegia se ve vrátnici ledabyle ptá, je-li tam jeho partner přítomen, že by s ním rád mluvil. Protože ministři kultury se u nás mění velice často, vyšla Luksovi v té věci vstříc i internetová encyklopedie Wikipedie a pod heslem Seznam ministrů kultury České republiky mu vytvořila cennou pomůcku, dokonce i s fotografiemi, aby se případně při oslovení těchto svých partnerů nepletl. Jak by k tomu ostatně přišel, aby se vedle partitur učil ještě jména všech svých ministerských partnerů: …Stropnický…Jandák…Štěpánek, (Třeštíkovou nemusí, ta tam byla jen 16 dnů), Jehlička, Riedlbauch, Besser, Hanáková, Balvín, Herman a teď Šmíd, který už je zase v demisi…

Uvědomme si, jak je tohle všechno od Lukse nejen obětavé, ale i výkonnostně úžasné. My – teď vzpomínám jménem Mozartovy obce – jsme do Nosticova paláce na zmíněné ministerstvo pronikli – až po četných přímluvách mocnějších – jen jedinkrát, a to jen k náměstkyni pana ministra Bessra! Dopadlo to ovšem prabídně, ta vysoce postavená dáma snad ani nevěděla, kdo to byl Mozart a všechny jí předkládané dokumenty nám zase na desce stolu okamžitě a bez sebemenšího nahlédnutí do jejich obsahu odsouvala zpět. Evidentně ji vůbec, ale vůbec nezajímaly, a muset kvůli nějaké Mozartově obci zakládat nový spis, no kam by přišla. Naproti tomu Luks, Velký Luks, DND naší doby, chodí do Nostice za ministry jako za partnery…! Když pak musí z formálních důvodů, kvůli předpisům, požádat Ministerstvo kultury o další grant, tak ho má předem zajištěn, uděluje mu ho přece jeho partner, takže je „ruka v rukávě“ ještě než se žádost začne sepisovat…

Pak ovšem nelze žasnout ani nad tím, co se podařilo zjistit investigativní skupině z redakce internetového občasníku VIADONORE (z dalších zdrojů zatím nepotvrzeno), že totiž otištění portrétu manekýnské dvojice Václav Luks + Václav Kapsa na titulní stránce loňského prosincového čísla měsíčníku Harmonie zaplatilo samo Collegium 1704!

Tak to je síla! Ministerstvo posílá peníze, vizionáři dávají peníze, obdivovatelé kupují dárkové poukazy – a Collegium 1704 si z těchto dotací a sponzorských darů koupí v Harmonii titulní stránku pro velkou uměleckou fotografii svého povedeného dirigenta a jednoho z jeho poskoků!

       Pod dojmem tohoto zjištění si uvedenou fotografii znovu a znovu prohlížím. Fakt je, že paní fotografka Petra Hajská je mistrem svého oboru. Jak skvěle vystihla mohutnou sebestylizaci každého z těch dvou sebeokouzlenců, nabízejících se světu v roli manekýnů! Už jejich rozestavení na scéně bez jakýchkoliv atributů je nápadité: stojí sice v jedné rovině, ale Adonis Luks, o kterém se v médiích hovoří a píše nesrovnatelně víc, je jasně v popředí a spokojeně hledí k lepším zítřkům. Druhý Véna je sice s DND v téže rovině, avšak jen za jeho zády, v roli polichoceného komorníka či snaživého přisluhovače bez půvabu. Mistrné! Kdo četl velkolepý román knížete Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard, rozpoznává v tomto mazaném přisluhovači současnou generaci potomků parazitujícího Dona Calogeriho. Jak dokonale to paní Hajská v tomto svém ikonogramu dokázala vyjádřit! Beze slov! Chapeau! Ač tak rozdílní, patří oba tihle Vénové současného českého hudebního světa právem k sobě, přes rozdílnost profesí mají tolik společného: komorník pomohl na český čtenářský trh knize o Vivaldiho „dvouplátkových klarinetech“ a DND ho překonal vlastnoručním přikomponováním tympánů do jedné Mozartovy skladby… Jak ti dva k sobě patří! Lid už to o nich říká: „Jakej šel, takovýho potkal.“

Přisluhovače už tedy máte, Mistře Luksi, tak ještě hodně štěstí s partnery! Hlavně s těmi ministerskými! A kdybyste někdy u jistého Friedricha Nietzscheho četl o „tyranství pýchy“, tak se nelekejte, určitě tím nemohl myslet Vás, vždyť on žil jen do roku 1900!

 

Čtenáře, kteří k manekýnům všeho druhu rovněž nechovají žádné sympatie,

zdraví velebný kmet Tomislav Volek