Od Sabiny k Jiravovi

 

Stačí, aby se policejní režim udržel

u moci dvacet let, a nadělá ze všech

své spoluviníky. I ze svých obětí.


Deníkový zápis Jana Zábrany z května 1973


         Karel Sabina. Jméno-pojem z české kulturní historie, čítankově proslulé pro svou rozpornost. Na jedné straně nepochybné nadání, velké pracovní nasazení pro národní věc, včetně zásluh o českou operu, naproti tomu smutná role konfidenta, podávajícího rakouské policii informace o osobnostech české kultury a politického života. Stihl ho za to tvrdý trest: zvláštním tribunálem byl - morálně – „vyloučen z národa“. Naše současné dění tuto osobnost nečekaně znovu aktualizuje, ne však pro Sabinovu uměleckou práci, ale právě pro jeho konfidentství. Zdá se totiž, že z perspektivy roku 1992 budeme muset svůj pohled na Sabinu v tomto bodě poněkud korigovat. Budeme zřejmě muset slevit z nároků na mravní rozměr jeho osobnosti, protože naše doba nám postavila před oči srovnatelný fenomén, avšak rozbujelý jak rakovinný nádor. V éře socialismu se konfidentství stalo téměř masovou záležitostí. Zatímco dělnické dítě Sabina snilo o socialismu a donášelo na své měšťanské kolegy, Sabinové éry socialismu mysleli jen na své osobní výhody. A vedeni tímto „ideálem“ se v českých zemích přemnožili...

         Místo jednoho Sabiny v minulém století se za „pokrokového“ komunistického režimu pohybovaly v kulturní sféře stovky intelektuálů-konfidentů. Tato otřesná skutečnost, tento „pokrok v demoralizaci“, je nejen dokladem toho, oč byl komunistický totalitní režim morálně podřadnější než pro Sabinu osudná temná léta bachovského režimu rakouské monarchie, ale i toho, jak se v podmínkách morální inferiority fenoménu donašeče daří i v té sféře, v níž by mu její příslušníci měli přímo z profese čelit. Stali jsme se účastníky nové varianty legendární „zrady vzdělanců“. A jsme zavalování důkazy o tom, jak vzdělancům druhé poloviny 20. století chybí osobnostní rozměr, jak jsou snadno tvární a manipulovatelní, jak málo unesou, jak i oni jsou ve své většině - řečeno slovy Schopenhauerovými - pouhé „tovární výrobky přírody“.

         Pro situaci socialistických konfidentů z kulturní sféry je podstatné, že ve srovnání se Sabinou nelze u většiny z nich uvést takřka nic na jejich omluvu. Argumenty, které oni i jejich obhájci v této věci přednášejí, například že se na donašečskou službu dali až pod nátlakem, jsou většinou směšné. Nátlak samozřejmě ve většině případů byl, to je nepochybné, jenomže proti tomu je pádným argumentem skutečnost, že takovým nátlakům byli vystaveni i jiní, kteří takové služby odmítli. A nechceme-li znehodnotit jejich postoj, nesmíme na něj zapomínat. Přitom je naprosto směšné, když se za formu nátlaku s plnou vážností v tisku uvádí např. i vydírání ze strany StB, že na dotyčného prozradí jeho manželce, že má poměr s nějakou dámou. Rodinná nepříjemnost už stačí „hrdinům naší doby“, aby se z nich stali práskači ...? Slovo „nátlak“ se nemůže stát apriori omluvenkou pro celý donašečský sbor, stejně jako se nemůže stát záminkou k tomu, aby veškerá problematika tohoto sociálního fenoménu byla odložena od acta.

         Je nutno pokročit dál: zjistit a posoudit - pokud možno ve všech indikovaných případech - "míru zavinění" a míru a povahu nátlaku. Pro posouzení viny máme k dispozici jako srovnávací měřítko a) klasický případ Sabinův, b) případy těch, kteří spolupráci s StB odmítli.

         Jakému nátlaku byl vystaven Sabina, tehdejší moci nepohodlný literát a novinář? - Byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Po omilostnění prožil osmileté věznění, pak za konfidentství tvrdý společenský soud (ortel zněl opustit zemi), společenské zavržení a pětileté dožívání v bídě a opovržení.

         Jakému nátlaku byli vystaveni naši konfidenti? Jak se jeví jejich případy ve srovnání se Sabinou? Pokud mi je známo, žili si někteří z nich přímo skvěle. Takový „Filosof“ si jezdil po světě a psal nám každoročně do Lidové demokracie, jaké to bylo na festivalu v Salcburku, jak dávají Janáčka v Berlíně, jak ho v koncertní šatně objal dojatý Bernstein apod. Ovšem Filosof byl známý práskačský profesionál a jako podřadného žurnalistu ho Hudební rozhledy usvědčily v roce 1968 z neuvěřitelně odpudivého plagiátu. Ale ani ti ostatní donašeči na tom nebyli nijak špatně. Dobře bydleli, jezdili ve vlastních autech, a hladem - po sabinovsku - zajisté nestrádali.

         Velikost rizika spojeného s odmítnutím spolupráce se Státní bezpečností byla v jejich případech nesrovnatelně menší než v případě onoho českého konfidenta kulturní sféry minulého století, o němž se učí i děti ve škole. Ergo: už z tohoto důvodu je konfidentství z komunistické éry hůře hajitelné a stojí na nižší mravní úrovni, než tomu bylo v případě Sabinově.

         Publikované seznamy agentů Státní bezpečnosti zahrnují k našemu úžasu stovky jmen z kulturní sféry. Kolik je tu např. teologů všech vyznání!? Když dnes vidíme některé z nich oblékat např. hábity maltézských rytířů, přičemž za totality to své „rytířství“ praktikovali velice přízemně, spíše lancknechtovsky, můžeme jen žasnout nad hroší kůží těchto „humanistů“. (A vlastně by nás pak ani nemělo překvapovat, že pro zájmy těchto "rytířů" musí dnes Muzeum české hudby likvidovat svou expozici hudebních nástrojů...). Ovšem i nad nimi triumfuje pěvec, který dokázal být jak v Hlinkových gardách, tak agentem StB a loni ještě dostat Masarykův řád... Tomu se říká „všestrannost“!? Ale spíše je to krátká paměť společnosti.

         I leckteré vědní obory jsou v seznamech zastoupeny vskutku „representativně“, například historikové. O tom, jak v tomto oboru poklesla mravní úroveň, svědčí nejen odpudiví falzifikátoři typu Václava Krále, ale i srovnání s prof. Josefem Šustou. V roce 1939 do čela České akademie věd a umění zvolený historik musel během války z titulu své funkce pochopitelně vícekrát jednat s nacistickou mocí a byl proti své vůli najmenován do Českého svazu pro spolupráci s Němci a v lednu 1944 na něm vynutili přihlášku do Ligy proti bolševismu. Přitom jeho práce v té době nesměly vycházet. Obvinění z kolaborace zasáhla tohoto čestného člověka do té míry, že raději volil dobrovolný odchod ze života. (Viz J. Hanzal: Poslední dopis Josefa Šusty, Dějiny a současnost 13, 1991, č. 3). Takový býval ještě před několika generacemi v české inteligenci smysl pro čest !

         Muzikologie dopadla - odhlédneme-li od skupinky ctižádostivců, kteří se nepochybně i díky této aktivitě propracovali až na místa vysokoškolských učitelů - poměrně slušně. S hudebními publicisty už je to horší a mezi pány skladateli nás čekalo nejvíce smutných překvapení.

         Jako historik mám k danému problému poněkud jiný přístup než šéfredaktor Hudebních rozhledů, kladoucí obdobnou otázku v úvodníku čísla 7-8. Vycházím ze skutečnosti, že zde máme co činit s důležitým historickým faktem, který nelze bez dalšího odložit ad acta, ale který si naopak žádá zdokumentování a objasnění. Jestliže nám archívy ministerstva vnitra nejsou zatím přístupné, mohou hledané informace poskytnout především právě oni nositelé jmen, jež figurují v publikovaných seznamech. Nebudeme tak naivní, abychom se jich ptali na informace, které Státní bezpečnosti poskytli, odpověď by zněla v unisonu: „žádné“. Ale to se ukáže, až budeme jednoho dne smět každý ke svému spisu, tak jak už se to běžně a ze zákona děje v Německu. Můžeme však už teď získat jiný důležitý poznatek a k němu se váže moje výzva k oněm jménům ze seznamů: vydejte svědectví. Vydejte svědectví o tom, kdo, kdy a jak vás vyhledal, jak kontakty probíhaly, co chtěli vědět, na koho se vyptávali, jaký na vás byl činěn nátlak. Vydejte svědectví jen o nich, o sobě neztraťte třeba ani slovo, ale pomozte odhalit a demaskovat ten odporný demoralizující systém, jehož specifickou obětí jste se stali. Pomůžete tím nejen objektivnímu poznání doby, ale znesnadníte případný návrat těchto praktik v dobách budoucích. Vaše svědectví je potřeba i proto, abychom poznali, v jaké míře a jakými cestami zamořila Státní bezpečnost i hudební sféru, v níž zajisté nešlo o nějakou špionáž.

         Osobně znám - ponechám-li stranou pokusy StB o mou osobu - už delší dobu informace, které o tomto počínání StB a svém podlehnutí vydal blízkému příteli dnes už zesnulý „agent“ Kryštof. K publikování těchto informací by mi musel dát souhlas onen kolega, kterému se Kryštof vyzpovídal a který mne po čase v zahraničí, kde žije, o této záležitosti informoval. Ale případ je pro posuzování celé záležitosti důležitý. „Kryštofa“ jsem znal dlouhá léta, sám byl jednou z obětí totalitního režimu v 50.letech. Je naprosto vyloučeno, že by tento člověk dělal z vlastní iniciativy bolševické moci konfidenta. Avšak oslabení osobnosti nemocí, „slabé nervy“, rodinná situace atd. - to byly zřejmě příčiny, že nátlaku podlehl. Jsem si jist, že písemné zprávy, které musel v kanceláři Státní bezpečnosti pravidelně sepisovat, psal - při své inteligenci a vztahu k režimu - tak, aby pokud možno nikomu neuškodil. Kdo tu chce a může po Kryštofovi „hodit kamenem“? A srovnatelných případů je jistě víc. Jako je nutné všestranné demaskování totalitního režimu a jeho inferiorních praktik, tak je také nutná diferenciace mezi oběťmi režimu.

         Jsou ovšem nesporné případy opačné, případy nepochybné vlastní práskačské iniciativy a dlouholeté spolupráce, jak ji praktikovali třeba i jinak proslulí agenti, jako byl „Harmónia“, „Jirava“, „Marcel“ nebo „Opera“. A stejně tak velmi odpudivé případy dlouholeté spolupráce s StB při letitém okázale manifestovaném „nestranictví“, doprovázeném dokonce předváděním nepřízně režimu vůči své osobě (viz např. agent „Felah“). Nuže - promluvte, vy, kteří jste měli pro StB krycí jména Jirava (Jaroslav Jiránek), Mokrý (Jarmil Burghauser), Historička (Jitka Slavíková), Filosof (Jiří Vitula), Muzikant (Miloš Vacek), Režisér (Ladislav Štros), Dirigent (Ladislav Šíp), Harmónia, Marcel (František Mužík), Opera (Přemysl Kočí), Technik (Zdeněk Veselka), Dubbussy (! - Jiří Vysloužil), Felah (Jindřich Feld), Dita (Alena Valšubová), Jana, Rosťa (Zbyněk Mácha) (pozn.red. svědčil u soudu s Jazzovou sekcí proti K.Srpovi), Jenda (Milan Láněk), Dušek (Jiří Pilka), Leopold alias Morava (Ladislav Mokrý), Zpěvačka alias Tatiana (Eva Zikmundová), Markéta (Magdaléna Micková), Spěvák (!) alias Tulipán (Josef Zíma), Sedláček (Luboš Fišer), Alena (Alena Havlíčková), Sáša (Květoslava Svobodová), Vilda (Emil Hladký), Otmar (Otmar Mácha), Kája (Václav Rabas), Slávek (Věroslav Neumann), Vašek (Václav Neuman), Láďa (Vladimír Soukup), Franc (František Bonuš), Algeron (Jaroslav Střítecký), Jarka (Eliška Kleinová), Gusto (Gustav Papp) ad.

         Z vyšší moci už nepromluví Kryštof (Emil Hradecký), Mirek (Miroslav Venhoda), Josef (Josef Páleníček), Bubeník (Jan Seehák), Kapelka (Karel Valdauf), Borek (Dalibor Vačkář), Franta (Stanislav Knor) ad., kteří odnesli svá svědectví do hrobu. Ale nelze vyloučit, že někteří z nich sepsali a doma ukryli o celé záležitosti nějaký záznam. Takové už uzavřené a tedy dále nemanipulovatelné svědectví by mělo zvlášť velkou cenu. Pozůstalí, podívejte se do jejich písemné pozůstalosti, nálezy tohoto druhu prospějí i jménu vašich drahých.

         Dal jsem této stati motto z deníků Jana Zábrany, jedné z obětí totality. A každý, kdo chce poznat nemorálnost oné odpudivé doby, kdy naši generaci „alespoň vnějškově [...] donutili prožít život podle nesmyslného, nepravdivého systému, kterému říkali komunismus“ (Zábrana 1973), nechť čte Zábranův „Celý život“, vycházející v nakladatelství Torst. Pak pochopí stanovisko, že volání spoluviníků po jakési „tlusté čáře“ je nepřijatelné, stejně jako je nepřijatelná filozofie pardonování lidské nízkosti, parazitující na úkor jiných. Je nepřijatelná, ať už je předkládána na hospodské úrovni opilého četaře „čo bolo, to bolo“ nebo s argumentací „věnujme se raději nové pozitivní tvorbě“. Falešnost takového zdánlivě moudrého stanoviska je v tom, že všechna lidská činnost se vždy odehrává na nějakém základě, a není-li tento základ zdravý, pevný, nosný, tak je všechna další činnost apriori zpochybněna. Na filozofii „tlusté čáry“ jakožto laciné abdikaci na poznávání minulosti nelze stavět nic. A jsou až příliš snadno průhledné takové návrhy starých parazitů, kteří chtějí bagatelizováním hrůzných skutečností sprovodit ze světa fakt svého nemorálního výsadnictví, v němž si hověli za totality a touto cestou si chtějí uchovat možnosti k dalšímu navyklému parazitování. Statečný český literát Jan Zábrana jim v lednu 1974 řekl prostřednictvím svého zápisníku:

„To nejde - nechcem-li bejt otroci

Spřáhnout se s bachaři a dozorci

To nejde trůnit na Parnase

Když druhej básník bručí v base.“


P.S. 2006

Redakce Necenzurovaných novin v roce 1992 tuto stať přetiskla a doplnila dalšími jmény, což poté učinili různou formou ještě další znalci normalizačního terénu:

Petr Eben (Petřík), Jan F. Fischer (Jan), Petr Hasman (Kučera), Miroslav-Miki Jelínek (Filip), Miloslav Malura (Menzuza), Zdeněk Marat (Textař), Jiří Matys (Osyka), Ivan Měrka (Ivan), Boris Monoszon (Boris), Jan Moravec (Zpěvák), Modesto Niubò (Luděk), Eva Paulová (Anna), Oldřich Pulkert (Oldřich), Mojmír Smékal (Mirek), Ladislav Vachulka (Profesor), Ivo Vyhnálek (Mavro) ad.