Marc Niubò + Daniela Čermáková = dezinformační eldorado

 

Je smutnou skutečností, že česká hudební publicistika má v současnosti pramálo autorů, vykazujících potřebné profesní kvality. Na řadu jejích propadů už jsem upozornil v různých článcích (viz např. Anna Šerých kritička? Ne!Petr Veber klesl až na dno Jarolímková + Brom = Bankrot hudebního media ad.), ale situace se nelepší, navíc takřka každoročně „vstávají noví bojovníci“ této kategorie. V posledních letech je největším semeništěm laciných mluvků bez odborné kvalifikace rozhlasová stanice Vltava. Začalo to za jejího vedení L. Hurníkem, intelektuálním lenochodem k pohledání, a je to posilováno mj. i skutečností, že pražská muzikologická katedra po léta neprodukuje profesionálně dobře vypravené mladé adepty oboru. V roce 2011 jsem se ve stati Vebrova „pěvecká bohyně“ Bartoliová pokusil o určitou charakteristiku tohoto fenoménu: „Společným rysem této profesní skupiny v jejím současném složení je především nedostatečná úroveň odborného vzdělání. Většina z nich si životem nese zřejmě už trvalou profesní invaliditu.“ Vynikající analytik naší doby MUDr. František Koukolík používá k charakteristice neblahého působení takových bytostí v nejrůznějších profesích výstižné zobecňující označení „funkční negramotnost“. K přednášce na toto téma by ho měl rozhlas pozvat, neboť přímo v jeho nitru se odehrávají i procesy přímo děsivé. Příklad: v nádorovitě rozbujelém množství dnešních rozhlasových stanic (o televizních ani nemluvě) se jako nový druh vlivných publicistů rozmohli tzv. moderátoři/rky. Pokud jde o jejich úroveň, pak představují škálu od skromného počtu kvalifikovaných, programy poctivě připravujících a novinářským citem obdařených (na stanici Vltava je to např. zkušená Blanka Stárková, Václav Flegl či Petr Šrámek), až po odpudivý plevel, vykazující nedostatečné vzdělání, nekompetentnost v pojednávané problematice a nádavkem i nemístné sebeokouzlení.

Aby si někdo nemyslel, že můj kritický pohled je pouhým projevem nějaké stařecké nevrlosti, připomenu výrok zkušené osoby ze zcela jiné profese. Na základě své celoživotní zkušenosti, a to i s prací v rozhlase, odpověděla nedávno herečka Alena Vránová na dotaz redakce Týdeníku Rozhlas (2017, č. 38) jak je „spokojena s verbální úrovní rozhlasových moderátorů“ naprosto jednoznačně: „Vůbec ne, dokonce mě neúcta k českému jazyku a jeho neznalost ze strany některých spíkrů někdy donutí rádio vypnout.“ Sic! Určité vysvětlení této neblahé situace by ovšem mohlo být v odpovědi rozhlasového ombudsmana jedné posluchačce, stěžující si na počínání některých moderátorů, v níž jí dr. Pokorný sdělil: „Moderátoři mají více volnosti než dříve – nejsou vázáni povinností držet se předepsaného schématu“ (Týdeník Rozhlas 2017, č. 18, str. 4). Tady to máme! Není-li tento postoj vedení rozhlasu blíže definován a zdůvodněn, je to cesta k dezinformačním malérům, protože těch kvalifikovaných moderátorů má Český rozhlas – a stanice Vltava především – naprostý nedostatek. Takže budu-li já v následujících řádcích lamentovat nad výkonem jisté „takymoderátorky“, pak je ona sama možná vina jen do určité míry, protože není-li dle dnešního vedení Českého rozhlasu „vázána povinností držet se předepsaného schématu“, může to chápat i jako možnost „nevázat se povinností držet se předepsaného tématu“ – a další rozhlasová podřadnost se rodí…

Na stanici Český rozhlas 3 Vltava to podřadnými výkony přímo hýří i ve sféře mého oboru – hudební vědy. Každodenně bych mohl předkládat doklady o neprofesionalitě a novinářské nezodpovědnosti některých hlasatelů, moderátorů, redaktorů a jimi přijatých a odvysílaných textů v programech této stanice. Protože jde o jev už několikaletý, je zřejmé, že za zmíněné prohřešky na Vltavě žádný postih nenásleduje. Rozhlasáci – jedna rodina! Samozřejmě nemám čas a sílu poukazovat na stále se opakující nedostatky, byly za Hurníka, jsou za Fischera, a jak se bude jmenovat ten, který přijde po něm. (Už by se po něm mělo vedení Českého rozhlasu ohlížet!) Nastávají ovšem situace, kdy na zvlášť křiklavý případ v kategorii těch nejdrzejších nemohu neukázat. V této dnešní stati předvedu nehorázné zneužití funkce moderátorky a šíření četných dezinformací v pořadu Vizitka dne 18. října 2017 Danielou Čermákovou, to vše v úzké spolupráci s hostem pořadu muzikologem Marcem Niubò.

Oficiálně bylo tématem této Vizitky 35. výročí založení Společnosti pro starou hudbu, ale k tomuto tématu se posluchači v pořadu dozvěděli pramálo a z toho pramála ještě většinu ve zkreslené podobě. Pro D. Čermákovou, jež se na svůj úkol moderátorky pořadu s takovým tématem vůbec nepřipravila (= funkční negramotnost), bylo jednodušší stáčet rozhovor na tři čtyři jména, která chtěla pro posluchače zvýznamnit. Tyto její záměry se staly osou celého programu. V úvodu pronesla Čermáková něco, co pak v méně kostrbaté formě dala vytisknout na internetové stránky rozhlasu:

          „I naše ,starohudební‘ scéna má už dnes skvělé mezinárodní renomé a takto [!?] zaměřené soubory a jejich umělci jsou‘ cenným a žádaným zbožím na mezinárodním hudebním trhu. Jsme dokonce považováni za velmoc [!?] v tomto oboru. Názvy našich specializovaných ansámblů a jména interpretů čteme v programech nejlepších světových festivalů vedle největších ,starohudebních‘ legend.“

To je ovšem neuvážené plácání někoho, kdo nevkusně zneužívá veřejnoprávní médium k ohřívání vlastní polívčičky. Hovoří-li altistka Čermáková, jež se sama snaží „na mezinárodním hudebním trhu“ uplatňovat jako členka souborů Collegium Vocale 1704, Cappella Mariana, Tiburtina ensemble, Ensemble Inégal, Musica Florea aj., de facto i o sobě jako o „zboží na trhu“, je to její osobní záležitost a problém její prodejnosti, ale toho by měl být ušetřen jak rozhlasový posluchač, tak i vysílací čas. Tím spíše, že Čermáková ani slovem neuvedla, v kterých zahraničních publikacích se o nás díky těmto souborům psalo jako o „velmoci“… Dnes však tento trapný aspekt sebeokouzleného provinčního plácání necháme stranou, protože to, co tvořilo hlavní náplň pořadu, bylo mnohem horší. Začalo to prohlášením:

          „Jedněmi ze zásadních [!?] členů Společnosti byli manželé Michaela a David Freemanovi, Michaela patřila k jejím zakladatelům.“

To se „zásadní“ moderátorce Čermákové opravdu povedlo! S drzou suverénností pustila do éteru naprosté dezinformace! ABY JE NEPŘEVZAL NĚJAKÝ DALŠÍ LACINÝ MULTIPLIKÁTOR, jimiž se to v rozhlase, v Hudebních rozhledech a jinde jen hemží, musím zase krást další hodiny ze svého tenčícího se časového reservoáru a psát tento korigující text… Žije sice ještě řada dalších pamětníků, kteří by rovněž mohli a měli protestovat proti takovým dezinformacím, ale to jsou vesměs lidé, kteří si tzv. „neradi dělají nepříjemnosti“, takže nelze počítat s tím, že by proti těmto nesmyslům protestovali, že ano, pánové kolegové Havlíku, Hůlku, Sehnale ad. I kolegyně Olga Mojžíšová-Čechová by mohla a měla dezinformace pí Čermákové korigovat, vždyť byla od 1. čísla Zpravodaje Společnosti pro starou hudbu z roku 1983 (spolu s Jaromírem Havlíkem) jeho redaktorkou a také do něj přispívala. Tehdejší tajemník Společnosti Julius Hůlek by rovněž mohl a měl protestovat, vždyť ve Zpravodaji SSH publikoval výroční přehledy aktivit SSH, ale ten se ke korigování svého knihovnického kolegy Niuba a Čermákové zcela jistě nerozhýbá, má tak rád svůj klid… Takže zase na korigování nesmyslů zbývám sám…

Začněme zcela prozaickým upozorněním, že v době zakládání Společnosti pro starou hudbu žádná „Freemanová“ ještě ani neexistovala, tehdy to byla slečna Kopecká. A představa „zakladatelky Kopecké“, to už je přímo k popukání... Na důkaz připojuji za tímto článkem fotokopii dobového tisku se jmény 1. výboru SSH. Kromě toho mám před sebou opsané složení výboru po dalších pěti letech existence SSH, obsahuje celkem 20 jmen, ale Freemanová-Kopecká se ani v tomto případě mezi nimi nenachází. A jméno Davida Freemana se – podle mých zdrojů – objevilo až v cyklostylovaných „Aktualitách SSH“ v dubnu 1990 s jeho výzvou k zájemcům o „ustavující schůzi Čs. společnosti violy da gamba“ dne 26. května 1990.

V zájmu historické pravdy musím na tomto místě uvést také určité osobní zkušenosti s Michaelou Freemanovou-Kopeckou, a to jako s jedním z povahově a charakterově nejlabilnějších lidí, jaké jsem zažil. V prvních desítkách let svého života za to ani nemohla, byla svým způsobem obětí zcela nezodpovědných rodičů. Žila totiž po léta v domácnosti s povahově naprosto odlišnou matkou, s kterou neměla společné ani jméno (matka užívala jméno Krajíčková), vzájemně si vůbec nerozuměly. Dalším členem domácnosti byl mladší partner této matky a v přízemí vilky žijící dědeček s náznaky demence. Matka, která trpěla slušnou dávkou nymfomanie, nemohla např. pochopit a smířit se s tím, že její dcera neměla dosud žádného přítele, a to už jí je přes třicet! V té době ji kvůli tomu mj. nutila sezvávat do jejich vilky na Ořechovce čas od času nějakou společnost, do které jsem byl jako údajně dobrý společník občas přizván i já. Byla to doba, kdy Michaela – kromě jiných životních pohrom! – stále ještě nevěděla ani to, kdo byl jejím otcem. Až někdy kolem roku 1980 se dozvěděla, že její rodný otec žije, je povoláním gynekolog a působí v západních Čechách (Karlovy Vary?). Po získání takové poměrně dost zásadní informace se za tímto otcem bez odkladů vypravila a vyhledala ho. Když se vrátila, nadšeně hlaholila: „Já mám sourozence!“ Na našince to vše u dospělé ženy působilo do té míry jako křiklavá abnormalita, že jsem jí v té věci raději nikdy žádné otázky nekladl. Tím spíše ne, že zakrátko toto její nadšení ochladlo a jednoho dne pak smutně utrousila, že za otcem už nepojede. Jeho současná žena je prý tak stará jako ona sama a návštěva Michaely u nich v rodině jí není právě milá. A tím téma otec a sourozenci z Michaeliních úst – alespoň v mé společnosti – provždy zmizelo. Psychicky na tom byla v té době ještě hůře než před objevem základního příbuzenstva, takže mne její matka několikrát žádala, abych Michaele – jako její starší kolega v oboru – pomáhal, přičemž mne žádala i o věci až nepochopitelné. Bez problémů byla pro mne kolegiální pomoc při jejím novém zaměstnání v hudebním oddělení Národního muzea, kde zprvu odborně velice tápala. Společně s Martou Ottlovou jsme tehdy podnikli i několik výletů (např. do Kuksu), přelaskavý znalec barokní loutnové literatury a internista MUDr. Emil Vogl se svou druhou paní (poznali se v Osvětimi, kde oběma zahynuli předchozí partneři a další rodinní příslušníci) nás několikrát společně pozval k nim na návštěvu atd. A pak náhle – po jejím seznámení s Angličanem Davidem Freemanem, zvukařem BBC (žádným „nástrojařem“, jak ho označila Čermáková) – nadešlo nejšťastnější údobí jejího života. Při svatbě na pražské staroměstské radnici byl ovšem hlouček svatebčanů co do počtu velmi skromný: ženich – v Anglii už otec několika dětí – tam ze svého příbuzenstva neměl vůbec nikoho, svědkyni mu proto dělala Herberta Masaryková, s kterou se Michaela znala z doby svého zaměstnání v Supraphonu a která hovořila anglicky, pro Michaelu tuto funkci převzala paní Voglová, pak tam byla ještě její matka se svým současným partnerem – a dost. Žádný otec, žádní sourozenci, žádní vrstevníci…

David Freeman se vždy choval jako gentleman a ač jsme měli na problematiku staré hudby leckdy odlišné názory, náš vztah to nekalilo. Příklad: opakovaně formuloval svou představu opustit Venhodovu ideu letní školy staré hudby i pro široká rodinná zázemí včetně dětí, protože on by ji byl rád viděl co nejvíce přiblíženu běžnému modelu kurzu pouze pro hráčsky už značně kvalifikované nastávající hudební profesionály. Jedna z našich společných episod: nedlouho poté, co se Freeman jakožto manžel Michaely přistěhoval do vilky její matky, se paní Krajíčkové zprotivil (z důvodů mně neznámých) do té míry, že se rozhodla vyhodit ho ze své vilky i s Michaelou. Jednoho dne po jejich ranním odjezdu „do města“ dala na vstupní vrata řetěz se zámkem a oni už nemohli vstoupit ani na zahradu. (Viděl jsem tyto reálie v pozdním odpoledni toho dne na vlastní oči, a zůstalo mi to nepochopitelné, jako příklad extrémně nevhodného chování matky – s kterou jsem pak už nikdy nepřišel do styku – k vlastní dceři.) Shodou okolností se ten den prudce ochladilo a shodou dalších okolností jsem se s Freemanovými – oblečenými jen nalehko a prochladlými – odpoledne potkal na stanici metra. „Proč jste tak nalehko?“ Zřetelně deprimováni mi s rozpaky sdělili, že nemohou domů ke svým věcem. „Tak Davidovi pomoci mohu“ a zajel jsem domů, vzal silný zimní svetr, šálu, čepici a na smluvené místo jsem mu to dovezl. „Kde budete spát?“ V tu chvíli ještě nevěděli, ale pak je vzala na čas do bytu jiná extravagantní existence z tehdejších pražských muzikantů kolem staré hudby, židovský klavírista Shalev, s kterým jsem se znal i já – byť povrchně – z letních kurzů staré hudby ve Valticích. (Později se stal na čas manželem dcery paní Havlové-Veškrnové, sňatek měli na zámku v Lánech, v současnosti je ředitelem orchestru jednoho kibucu v Izraeli.) Ve vilce pí Krajíčkové – tj. v letitém domově Michaely – už manželé Freemanovi nestrávili ani jednu noc, velice obtížně si postupně obstarávali jiná obydlí, což je dlouhodobě stálo mnoho sil… –

Ale zpět k SSH a k určitým základním skutečnostem z její historie, o nichž v pořadu Vizitky nepadlo ani slovo. Jako spolehlivý zdroj svých informací použijeme k tomu účelu několik ročníků Zpravodaje Společnosti pro starou hudbu.

 

        Už z četby prvních ročníků tohoto Zpravodaje by i Daniela Čermáková mohla pochopit, že skutečnými zakladateli Společnosti pro starou hudbu byly dvě zcela mimořádné osobnosti našeho tehdejšího hudebního života, pánové Miroslav Venhoda a Milan Munclinger. Lidé úplně jiného, kapacitně naprosto nesrovnatelného kalibru v nadání, ve znalostech, v dovednostech, v invenci, v domácích i mezinárodních kontaktech a aktivitách, než byla M. Freemanová-Kopecká. Navíc: za spoluzakladatelku SSH prohlašovaná Freemanová byla i generačně mnohem mladší než ti, kdo Společnost skutečně zakládali: M. Venhoda byl ročník 1915 (+1987), M. Munclinger 1923 (+1986) a Freemanová-Kopecká 1946.

Když se Niubò dostal ke zmínkám o některých podnětech a zásluhách Venhodových, skočila mu užvaněná Čermáková do řeči: „…takže vlastně pan Venhoda začínal na kořenech nebo vycházel z té tradice Milana Munclingera“. V případě tak křiklavého nesmyslu [Venhoda byl o 8 let starší než Munclinger] Niubovi nezbylo, než Čermákovou velice ohleduplně korigovat. Všem jen trochu věci znalým je totiž známo, že pro Společnost se ze všech tehdejších aktérů nejvíce angažoval právě Venhoda, de facto to bylo jeho dítko. V SSH vedl i její nejaktivnější „interpretační komisi“, která mj. zorganizovala první letní setkání a pak i 1. kurz staré hudby v Kroměříži. (K tomu by měly být zaznamenány vzpomínky skvělé organizátorky paní Jany Klimtové, která po nečekané smrti Venhodově i s obdivuhodnou dávkou diplomatické dovednosti 1. letní kurzy v Kroměříži 1987 zachránila.) O jedinečné náplni tohoto kurzu si mohla pí Čermáková něco přečíst i v mém článku Nenechte si ujít příští kroměřížský seminář (viz Hudební rozhledy 41, 1988, č. 1).

Vedle jmenovaných „otců-zakladatelů“ se ovšem v SSH od samého počátku vydatně činili a také do Zpravodaje pilně přispívali odborníci s cennými historickými znalostmi, jako byli Vratislav Bělský, Theodora Straková, Milan Poštolka, Jitřenka Pešková, Eva Mikanová, Zdeňka Pilková, Martin Horyna, Marek Franěk, Petr Daněk, Kateřina Maýrová, ale i významný matematik, kybernetik a znalec liturgie Evžen Kindler, händelovský Pavel Polka, ve skupině s organologickou orientací Ludvík Kunz, Jiří Sehnal i jako předseda „komise dobových nástrojů“, Lukáš Matoušek, František Pok a další.

          Nutně mělo být uvedeno, že každý z prvních ročníků letních kurzů, které ještě plně žily Venhodovými ideami, měl předjednáno své generální téma. Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních sponzorů kurzů byl po léta „Německo-český fond budoucnosti“ (dvojicí Niubò –Čermáková nezmíněný ani slovem), byla několikrát volena historická tématika, v níž se setkávaly český a německý hudební element (jednou Mannheimská škola, jednou trojice autorů „Zelenka – Telemann – Fasch“, jednou Saská residence Drážďany a čeští hudebníci atd.).

Jestliže dnes i profesionální muzikolog a současný starosta SSH M. Niubò pronáší, že M. Freemanová „patřila mezi zakladatele společnosti“, předvádí jen další manévr chytráčka k posílení fámy, kterou začal vytvářet ještě za předsedy SSH Jaroslava Přikryla, kdy se svou partou dojednal dosazení tvárné Freemanové do funkce předsedkyně rady SSH. Věděl, že tato labilní bytost bude ve svém prvním životním „předsednictví“ vděčně dělat to a jenom to, co na ní bude požadovat Niubò, titulární místopředseda SSH. Tak se také stalo. –

S tématikou historie Společnosti pro starou hudbu neseznámená Čermáková nebyla schopna položit Niubovi jedinou otázku, která by ho přiměla k uvedení alespoň nějakých podstatnějších informací. Když rozhovor stočila na problém starých nástrojů, dezorientoval zase Niubò posluchače absurdním výrokem, že se tehdy repliky některých historických hudebních nástrojů z nutnosti „vyráběly z velmi kuriózních materiálů včetně plastů nebo z trubek od topení“. Tady si buď popletl někdejší estrádní výstupy tzv. multiinstrumentalisty Jiřího Stivína s činností SSH, anebo chtěl vědomě pro nejstarší éru SSH navodit představy naprostého primitivismu, ve srovnání s nímž jsme dnes přece na tomto poli „velmocí“…

          Kdo by se chtěl něco dozvědět o skutečné situaci v oblasti stavby historických hudebních nástrojů ještě v letech před převratem, ať si např. vyhledá ve Zpravodaji SSH 1986/č. 4 stať Ludvíka Kunze „Setkání neprofesionálních stavitelů historických hudebních nástrojů“, začínající větou: „Sekce pro historické hudební nástroje SSH uskutečnila ve dnech 17.–18. května 1986 v Brně třetí celostátní setkání neprofesionálních stavitelů historických hudebních nástrojů.“ Kunz v úvodu statě ocenil iniciativy M. Venhody a pokračoval: „Výstava nástrojů ukázala, že se na dobrou úroveň vypracovali autoři klávesových nástrojů (zejména cembal), z dechových uspěly cinky, ze smyčcových gamby a objevily se i počiny zdařilého novátorství (varhanní portativ) a jako reflex dobových potřeb lidové hudby i cimbál.“ Na výstavě [!] bylo předvedeno na sto [!] děl, mezi nimi od autorů, kteří se u nás vypracovali mezi respektované profesionály. Ve Zpravodaji SHH č. 4/1989 L. Kunz doprovodil další svůj článek s analogickou tématikou i fotografiemi některých postavených nástrojů, včetně citoly, cembalina a portativu L. Matouška, dalšího portativu F. Poka, který postavil také české křídlo (ala bohemica) a dokonce i niněru, O. Celý postavil fidulu atd.

Tonouc v totálním zajetí svých nedouckých představ, navigovala Čermáková i další části Vizitky k fabulacím o zásluhách svých známých. Po „zakladatelce Freemanové“ měla v zásobě ještě sympatičtější osobu, nosící stejné křestní jméno jako ona: Daniel Špička. Takže Daniela zcela o své vůli vyhlásila Daniela za důležitou postavu historie valtických hudebních kurzů! Ve studiu sedící a před jeho kamerou upravováním své kštice se nadměrně zaměstnávající současný starosta SSH Marc Niubò napomáhal i tomuto jejímu manévru, prokazuje přitom značné neznalosti počátků letních hudebních kurzů SSH. Především popletl dataci a počet těch kroměřížských, které nebyly čtyři, jak on uvedl, ale jen jeden, a to v roce 1987, neboť to, co mu 1985 a 1986 předcházelo, byla pouhá průzkumná a možnosti ověřující setkání hudebně aktivních rodin s dětmi. Čermákovou vymyšlenou „Špičkovu zásluhu o přesun kurzů do Valtic“ pak komentoval takto:

 „Já se domnívám, že hlavní slovo měl Daniel Špička, hudební amatér, […] který tam měl zase spojku na zámku a s místním kastelánem vlastně připravili určité zázemí.“ Na toto mylné „domnívání se“ navázala Danielova reklamní pracovnice Daniela ve zmateném deklaračním fortissimu: „Daniel Špička působil – to je taky velmi výrazná osobnost, spjatá s Valticemi, řekněme si také proč, zvlášť v posledních letech se opět jeho osobnost dostala do popředí. – Daniel Špička působil jako člen Společnosti nebo účastník těch kurzů?“

Na to Niubò váhavě: „…byl členem Společnosti, účastnil se těch kurzů, pravděpodobně také spolupracoval v některém z těch seminářů, to už si úplně nepamatuju, se přiznám…“

Tak a podobně vypadala většina vltavské Vizitky v pojetí dvou nekompetentních aktérů! Uplatněný model: moderátorka, mající za úkol vyplnit slovem hodinový pořad, avšak postrádající potřebné vědomosti, hází do konverzačního prostoru jména svých favoritů a servilní host pořadu tomu přitakává, jak může...

 Aby bylo jasné, že ing. arch. Špička neměl s danými aktivitami nic společného, nabídnu zde o tehdejší SHH informace, které zůstal posluchačům dlužen Niubò: Valtice byly po roce 1987 organizátory zvoleny jako lokalita pro další kurzy proto, že tam byla k dispozici pro účely letních hudebních kursů skvěle se hodící střední vinařská škola, mající ve dvou rozlehlých budovách a internátu jak dostatek ubytovacích prostor, tak spoustu učebních místností i velkou jídelnu s dobře vyvářející kuchyní. Vedení této školy vyšlo SSH vstříc s největší ochotou i proto, že mu přišel vhod příjem za desetidenní červencový na ukončený školní rok navazující pronájem objektů společnosti slušných lidí a školní zaměstnanci si velice rádi přivydělali. Architekt Špička a valtický zámecký kastelán neměli na zmíněném přesunu absolutně žádnou zásluhu. Zmíněný architekt také na valtických kurzech nikdy nic neučil (co by tam byl také mohl učit?), jen na jejich základě později využil pracovní výsledky několika jejich pedagogů – zcela mimo dobu kurzů SSH! – k pořádání minifestivalu „barokní opery“ na valtickém zámku, a to převážně s programy ze skladeb, které byly nastudovány v průběhu kurzů. Takže i Niubò musil Čermákovou znovu decentně korigovat sdělením, že Špičkův projekt „byl založen komerčně“ a především „pro zahraniční klientelu“. Nepřipravená moderátorka po tomto sdělení žasla:

„Aha, takže festival barokní opery není součástí těch valtických kurzů?“                    

Z výroku je patrné, že moderátorka nejen nevěděla, že jí tolik oceňovaný Špičkův „festival“ nepatří do historie SSH, ale nevěděla ani to, že už hezkých pár let vůbec neexistuje. Ani po tomto „objevu“ však své apriorní záměry s náplní Vizitky neopustila a vpadla do děje s dalším povídáním o Danielu Špičkovi:

To míříme do valtického barokního divadla, s kterým právě je Daniel Špička – a to bysme měli zmínit – respektive stojí za obnovou valtického barokního divadla i těch okolních budov, společně s architektem Mikulášem Hulcem, a to je počin, který se řadí k největším projektům péče o památky v Čechách, v České republice“ [!?] –

Že ale má ta moderující altistka přehled o projektech památkové péče v ČR! A loajální Niubò jí znovu v komickém předklonu běží v ústrety: „Určitě, určitě, Daniel Špička o tom uvažoval – pokud vím – už hodně dávno, minimálně v počátcích těch našich kurzů v 90. letech […]“ Po této cenné informaci, o čem že to pan Špička už v 90. letech uvažoval, zapěla altistka další sloku svého připraveného reklamního hitu:

 „… A mimochodem, Daniel Špička a Mikuláš Hulec, milí posluchači, byli před pár lety hosty programu tohoto pořadu Telefonotéka, která je k dohledání v archivu, takže si můžete o těchto strastech a slastech v budování barokního divadla poslechnout a také tuto středu o restaurování divadel a vzniku divadel nových a jejich současném provozu vysíláme večer na téma od 20 hodin a v pořadu budou hovořit právě oba pánové Mikuláš Hulec a Daniel Špička. Tolik sonda do vltavského programu…“ – Hudba. –

Trapnost nad trapnost, a stále ještě jim nebyl konec! Moderátorka totiž hned po hudební ukázce nasměrovala pořad k dalšímu ze svých připravených „tematických vrcholů“, to jest – bez ohledu na vlastní téma Vizitky – k problematice interpretace romantických orchestrálních děl s užitím dobových nástrojů. Pusa jí v těchto partiích jela ještě rychleji, produkujíc repetice myšlenkových klenotů starší výroby („…připomenu, že naše soubory platí za evropskou špičku, jsou skvělým vývozním artiklem dnes“) i nové řetězce myšlenkových perel, tentokrát na téma absence výuky interpretace staré hudby na našich konzervatořích:

 „… ale mám pořád pocit, že to ještě pořád není jaksi dotažené, ten stav, že ten svět přece jenom má svoje odpůrce stále, další věc jsou samozřejmě ty překážky ve studiích, to znamená, že stále – až na ty jmenované výjimky – nemá mladý hudebník možnost se rozhodnout, jestli se dá směrem tímto, jestli se dá tímto, tímto, vždycky má jen jednu jedinou možnost. Proč to tak drhne?“

          S tak „zásadní“ otázkou mohl ovšem současný předseda SSH v pořadu o „35. výročí založení Společnosti pro starou hudbu“ jen těžko počítat a právem poznamenal, že položená otázka je na debatu s více aktéry. Pak zkoušel mluvit o setrvačnosti, o školách, o výměně generací, o problémech zajistit nové akreditace na školách, o možnostech jít studovat do zahraničí atd., ale Čermáková toho věděla samozřejmě víc než on a tak mudrovala a mudrovala, až dospěla k obviňování koncertního publika, které prý vykřikuje Na romantiku nám nešahejte!“ A pokračovala: „Mám na mysli nedávné provedení Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka – to byl počin Marka Štryncla.“ Následoval další příval výtek na adresu českého koncertního publika z úst altistky, která občas vystupuje i se Štrynclem a gradace vyvrcholila vskutku kultivovanou řečnickou otázkou: „Proč se ten tradiční hudební svět tak vzteká, když se jim šahá na romantiku?“

To už byla Vizitka vinou moderátorky úplně mimo své téma a Niubovi nezbylo než v povolených vstupech kostrbatě meditovat o našem konzervativním publiku, přičemž sám dospěl až k nestoudnému výroku o jeho „projevu omezenosti“, pokračoval zkresleně podávanou připomínkou Norringtonova provedení Mé Vlasti na Pražském jaru s londýnským orchestrem, nakonec se utíkal k povinnosti jít vždy ad fontes atd., ale po zařazení posluchačem vynucené hudební ukázky začala Čermáková znovu zcela chaoticky o Štrynclovi a Dvořákovi, o protikladných přístupech dirigentů k téže skladbě a celou tuto partii vyvrcholila zoufale nespecifikovanou otázku:

Kde se to vlastně zlomilo, ten přístup k interpretaci?“

 Po takovém „výponu sil myslivých“ mohl Niubò už jen dokoktávat něco o „hladu poznávat původní tvary“, o nástrojích, „které mají jinou mechaniku“ apod. A když už uplynula 56. minuta hodinového pořadu, pronesla moderátorka k předsedovi SSH tónem bytosti funkčně nadřazené:

„Zpět na závěr naší Vizitky ještě ke Společnosti pro starou hudbu: jaká je její budoucnost, jaká je její vize, jaký je její smysl na té dnešní scéně, která je – jak už jsme řekli – širokostarohudební?“

Odpověď starosty SSH před nás ovšem postavila hodně tristní „vizi“: „Pokud jde o Společnost samu, tak ta její funkce hlavní spočívá momentálně vlastně v přípravě těch valtických kurzů. […] Těch aktivit by teoreticky mohla provozovat více, ale ono to skutečně odpovídá možnostem, kapacitám společnosti, jak momentálně je početná… […] Co ještě bude mít velmi dlouho, tak to je tu funkci iniciační, aby se zájemci mohli setkat s tzv. poučenou interpretací…“

Takže SSH sice považuje za své poslání „funkci iniciační“, ovšem jen v podobě valtických kurzů! To by chudák Venhoda koukal! V Niubově zjednodušeném pojetí má vedení SSH za povinnost jednou za rok vypracovat žádost o grant, které posuzovatelé při vědomí mnohaleté tradice valtických kurzů nepochybně vyhoví – a Niubò má s činností společnosti, jíž předsedá, vystaráno. Jinak společnost nedělá nic. A tak si Niubò může – jako proslulý milovník vedoucích funkcí – přibrat ještě další předsednictví, což skutečně také učinil a stal se předsedou České společnosti pro výzkum 18. století. A protože vedle těchto dvou předsednictví má ještě dvě zaměstnání – jako odborný asistent je šéfem muzikologické katedry na filozofické fakultě UK a vedle toho je také pracovníkem hudebního oddělení Národní knihovny – vstupuje už do dějin jako největší mnohoobročník české hudební vědy druhého desítiletí 21. století. Nad tímto jeho nadstandardem nelze nepřipomenout proslavenou větu z proslovu čepýřícího se páva ze strany sociálně demokratické Jiřího Paroubka k shromážděným novinářům o svém obleku, botech a příjmech:

Kdo z vás to má!? (viz zde).

Ale jakou známku by ten pán měl dostat „z mravů“? Během pořadu Vizitka zazněla z jeho úst např. i informace o jedné koncepční novince v programech valtických kurzů, která našince nanejvýš znepokojila: na rozdíl od původního Venhodova pojetí večerních koncertů, pořádaných na začátku kurzů jejich pedagogy, zařadil Niubò na jejich místo koncert hostujícího souboru, na který si kurzisté musí kupovat vstupenky: „Nyní usilujeme o to, aby vlastně část těch koncertů vždycky byla v rukou hostů, […] říkáme tomu Hudební rendezvous, to je tedy projekt, který se taky rozšiřuje, […] dostává nový rozměr a směřuje skutečně k velmi atraktivní hudební aktivitě.“

Zděšen z této Niubem vyzdvihované valtické novinky, která má „být v rukou hostů“, jsem vyhledal současné webové stránky valtických kurzů a dočetl se tam:

„… z někdejší série převážně lektorských koncertů se stal festivalový program nadregionálního významu, který láká diváky na špičková jména tuzemské starohudební scény. Jelikož chceme úroveň koncertů zachovat a pokud možno zvyšovat, rozhodli jsme se pro nepopulární leč nutné opatření, a sice zavedení (spíše symbolického, zlevněného) vstupného na vybrané akce pro účastníky MLŠSH.“

Ten text psal evidentně nějaký blb, zpitomnělý především lacinými nadsázkami všudypřítomných reklamních textů, takže nesmyslně mluví o „festivalovém programu“, ač o žádný festival nejde, který je podle něj „nadregionálního významu asi proto, že na něm vystoupí soubor z jiných konců republiky – „láká diváky“, tj. přijeďte na tu podívanou, o hudbu přeci nepůjde, přijeďte „na špičková jména“, přičemž ani jedno „špičkové“ jméno neuvádí. A hlavně plaťte!

Řečeno bez reklamních kudrlinek: v roce 2017 dala SSH, vedená Niubem, příležitost vydělat si ve Valticích souboru Ensemble Inégal Adama Viktory, 2018 totéž umožní souborům Collegium Marianum a Societas incognitorum. Na účet kurzů staré hudby a jejich frekventantů si přijedou uvedené soubory – plné „špičkových jmen do jejich shromáždění vydělat! A aby se zakladatel těchto kurzů Miroslav Venhoda obracel v hrobě s naprostou určitostí, bude letos valtický výdělečný koncert brněnského souboru Societas incognitorum – jak stojí psáno – „věnován M. Venhodovi“. Kdo mu o tom řekne a dokáže ho pozvat, na internetu bohužel nestojí, a na ten „festivalový program“ se „špičkovými jmény“ jet nehodlám. To spíš udělám  něco jiného, tj. pošlu na ministerstvo kultury svůj dotaz, jak bylo v žádostech o grant na uspořádání valtických letních kurzů staré hudby 2017 a 2018 zdůvodněno vystoupení profesionálních hudebních souborů za honorář a jak bylo takové vystoupení souboru Ensemble Inégal v roce 2017 ve vyúčtování uděleného grantu objasněno.

Děkuji předem.

Tomislav Volek na Bílou sobotu 2018