„Hudební kritik“ Petr Fischer

 

Považuji za nutné vydat alespoň touto formou své varování před zadáváním hudebních kritik publicistickému všeználkovi na poli kultury Petru Fischerovi! Jeho drzost v tomto ohledu totiž nezná mezí. 28. února 2019 vypustila tato bytost, jíž evidentně chybí i základní hudební vzdělání a znalosti, na portálu Aktuálně.cz další ukázku své profesní podřadnosti, tentokrát pod titulkem Česká filharmonie vedená Rattlem: Nejlepší a nejhlubší melancholie Magdaleny Kožené. Tento text by měl být uchován a ve vysokoškolských seminářích analyzován jako příklad drzé neodbornosti, schopné zřejmě tematizovat i „nejlepší melancholii“. Na všech Fischerových textech o hudbě je znát, že před jejich zplozením nikdy nestudoval partituru díla, o jehož provedení pak svým bohorovným způsobem fabuluje. V uvedeném textu se nejprve vydováděl na Antonínu Dvořákovi a jeho symfonické básni Zlatý kolovrat, která byla uvedena v první části jím hodnoceného koncertu. Při její interpretaci prý „nebylo co hrát“. Dvořák prý v případě této skladby „komponoval možná až příliš překotně a snadno, bez hlubšího rozhovoru s autorem, jehož báseň zhudebnil“. To se čte skoro jako text od Zdeňka Nejedlého někdy z roku 1900…

A to co zplodil o provedení Mahlerovy Písně o zemi, která zazněla v druhé polovině onoho večera?

„Magdalena Kožená, v elegantní imagi jakési vážnohudební víly, ve svých třech písních vystřídala jiskřivého O’Neilla tou nejlepší a nejhlubší melancholií, jaké je schopna. Jangový mužský princip větru nahradila temná voda ženského principu jin. Kožená se do partitury nořila jemně a něžně, ani nevadilo, že přes místy silný orchestr nebyla tolik slyšet [zvýraznění TV]. Magická síla zpěvu Magdaleny Kožené už roky spočívá v písních, které sestavuje do sofistikovaných a často objevných recitálů, kde nerozhoduje síla hlasu, nýbrž pečlivě propracovaný výraz. Potvrdila to i Mahlerova ,písňová symfonieʻ, v níž se Kožená našla především v závěrečném Loučení (Abschied) […].“

V textu společensky zodpovědného a věci znalého profesionálního kritika by mělo být v daném případě úvodem řečeno, že celá akce trojího provedení tohoto ve všech směrech náročného Mahlerova díla v Rudolfinu byla evidentním kalkulem, naorganizovaným projevem sympatizující reverence vůči významné pěvkyni českého původu, jejíž umělecká kariéra má už všechny dosažitelné vrcholy patrně za sebou. Ovšem – jako byla interpretačním omylem paní Kožené např. její Carmen v Salcburku, tak bylo omylem i toto její pražské vystoupení v Mahlerově Písni o zemi. Její hlas totiž v dolním rejstříku nedisponuje potřebnou znělostí, pro tuto skladbu naprosto nutnou. Velmi správně to konstatoval Martin Jemelka v Harmonii online, když napsal:

„[tato] polovina programu byla zkouškou interpretační tolerance a zvukové představivosti pro všechny mahleriány, uvyklé slýchat vokální symfonii Píseň o zemi v obsazení alty či hlubokými mezzosoprány, k nimž rozhodně nepatří hlas Magdaleny Kožené. Její ambice účinkovat v Mahlerových orchestrálních písních a symfoniích jsou pochopitelné, publikum ovšem musí skousnout nepoměr mezi průrazností jejího hlasu a instrumentačními nároky Mahlerových partitur. […] Píseň o zemi ovšem stojí a padá s obsazením mezzosopránového, nebo snad ještě lépe altového partu, s jehož nižšími rejstříky a občas i střední polohou musí mít nutně pěvkyně s hlasovými dispozicemi Magdaleny Kožené problém. Rozhodně jí byl nápomocen Rattle, který filharmoniky dynamicky krotil, jak jen to bylo možné, aby ve vyhrocených pasážích nepřekrývali sólové pěvce.“

Martin Jemelka v roli koncertního kritika také právem vyzdvihl vynikající výkon novozélandského tenoristy Simona OʼNeilla, „který s partem – klobouk dolů – neměl sebemenší potíže“. K jeho referátu přidejme ještě zmínku o tom, jak znamenitě na daném koncertním představení splnilo svou narežírovanou úlohu i publikum svým vystoupením po odeznění díla, zvaným „standing ovations“.

*

Pokud by se někdo chtěl rychle seznámit se skutečně vynikajícím provedením Mahlerovy Písně o zemi, doporučuji zavítat na You Tube a pustit si tam např. nahrávku Otty Klemperera s Fritzem Wunderlichem a Christou Ludwig, která ovšem k zcela nepřekonatelnému výkonu dospěla v pozdější nahrávce s Leonardem Bernsteinem, která je rovněž dostupná na You Tube...

*

A pokud ještě někdo někdy pomyslí na Petra Fischera jako na hudebního kritika, pak o tom – samozřejmě v „nejlepší melancholii“ – doporučuji tesat do mramoru drobnou obměnu jeho textu o Magdaleně Kožené:

 Petr Fischer se umí nořit do hudby tak jemně a něžně, že by ani nevadilo, kdyby už vůbec nikdy nebyl jako hudební kritik slyšet…

 

 

Tomislav Volek

8. 3. 2019